Manžel jí začal neustále něco vytýkat, pronesl jedovatý vtípek nebo vytkl, že se pořádně nestará o domácnost.
— Kateřino, proč jsem dneska šel do práce v pomačkané košili? Vždyť jsem tě prosil, ať ji večer vyžehlíš!
— Žehlila jsem ji! Neměla by být pomačkaná…
— Ale byla! Na tebe se vůbec nejde spolehnout, Kateřino! Šéf mi dneska udělal poznámku, prý když zástupce vedoucího chodí do práce v takovém stavu, co pak čekat od ostatních! Kvůli té tvojí práci už vůbec nemáš čas na rodinu. O dítě se nestaráš, Jakub včera přišel ze školky s modřinou!
— Petře, děti si hrají, to se občas stane. Třeba do něj někdo omylem strčil.
— Anebo tys zase nedávala pozor — vyštěkl Petr — pořád jenom civíš do telefonu! Mimochodem, s kým si to tam vlastně píšeš? Ukaž mi ten mobil!
Hádky mezi Kateřinou a Petrem začaly být na denním pořádku. Párkrát Kateřina načapala manžela, jak telefonuje s nějakou ženou — bylo to jasné z toho, co slyšela:
— Jasně, rozumím. Mně se to taky líbilo! Jako vždycky jsi byla úžasná!
Jakmile Petr zpozoroval, že ho manželka slyší, hovor okamžitě ukončil a vyjel si zlostí na Kateřinu:
— Co čumíš, krucinál, nemáš nic lepšího na práci? Jdi radši pořádně uklidit, tady se už snad práší i ze stropu!
Změnilo se i jeho chování k Lence. Vřelost a pozornost zmizely, Petr se po ní vozil pro každou maličkost:
— Uklidilas hračky? Okamžitě je ukliď! Hned, řekl jsem! Tady nejsme v hotelu a já ti dělat poskoka nebudu. Jakýže jsem ti co sliboval? Puzzle? O ničem takovém nevím. A zasloužila sis ho? Neposloucháš mě, neděláš, co ti řeknu. Takže žádný puzzle nebude!
Vlastního syna Petr dál rozmazloval. Kateřině bylo Lenky líto – byla přece stejné dítě jako Jakub, proč by tedy jeden měl dostávat všechno a druhý nic?
Když Petr poprvé vztáhl na Lenku ruku, Kateřina pochopila, že tohle je začátek konce. Tehdy mu řekla:
— Nedovolím ti vychovávat dítě tímhle způsobem! Petře, co s tebou je? Tebe někdo vyměnil! Vůbec tě nepoznávám!
— Jsem v tomhle domě pán, — prohlásil Petr, — a všichni mě tady budete poslouchat! Nakonec žijete na mém území. Lenka úplně zdivočela, včera přinesla trojku z matiky. Jen ji pořád lituj! Jestli jí teď všechno projde, co z ní bude za pár let?! V patnácti bude těhotná a co pak? Musíme u ní být přísní, ty to se svou výchovou vůbec nezvládáš.
***
Po půl roce neustálých hádek se Kateřině otevřely oči. Její manžel si začal románek – a Petr jí to oznámil osobně.
— Už s tebou nechci žít. Přiznám to rovnou, Kateřino, jsem tebou unavený! Lenka mě omrzela, z roztomilé holčičky se pomalu mění v protivnou puberťačku. Už mě to nebaví! S tebou je nuda, nemáme si co říct, nezajímáš mě. Chci, abyste se vystěhovaly!
— A kam jako? — zeptala se Kateřina, — Petře, kam jako máme jít?
— Nevím, — pokrčil rameny Petr, — kamkoli chcete. Máš přece nějaký pokoj, ne? Někde jsi žila, než jsme se poznali, tak se vrať tam. Vezmi si děti s sebou, nepotřebuju potíže. Pokud to půjde, Jakubovi nějak pomůžu, na syna nezapomenu.
— Tak o tohle šlo, — ušklíbla se Kateřina, — a kdo to je? Ta tvoje „úžasná“?
— Do toho tě už ale nic není, drahá, — vztekle odsekl Petr, — nestrkej nos tam, kam nemáš! Podmínky jsem ti řekl, buď tak laskavá a splň je. Už jsem měl dost toho, jak jsem celé roky táhl tebe i tu tvoji nevychovanou Lenku na zádech! Máma měla pravdu – holku z vesnice můžeš odvézt, ale vesnici z ní nevyženeš…
Kateřina to už dál nehodlala snášet. Sbalila si věci, děti a odstěhovala se. Naštěstí měl Jakub školku zaplacenou ještě na měsíc dopředu. A Kateřina měla také finanční rezervu — jakmile nastoupila zpět do práce, pronajala svůj starý pokoj, ale manželovi o tom neřekla.