Všechny peníze, které získávala z nájmu, si odkládala. Pár měsíců tak měla s dětmi z čeho žít.
Dagmar jásala. Téměř každý den volala své bývalé snaše a šla jí na nervy:
— Ani si neumíš představit, jakou má Petr teď krásnou přítelkyni! Jako z obálky časopisu, ne jako ty, beztvarý pytel! Jakpak se má můj vnuk? Nehladovíte? Máte aspoň co jíst?
— A co, chcete přivézt nákup? — ušklíbla se Kateřina.
— Ne, tvé děti živit nemusím, — odsekla Dagmar, — nějak si poradíš sama.
Petr své slovo nedodržel. Kateřina s dětmi už tři měsíce žili odděleně, a za tu dobu manžel neposlal dítěti ani korunu. Zpočátku Kateřina Petra neotravovala, ale pak si řekla: proč by se vlastně měla stydět? I Jakub je přece jeho syn, má na něj povinnost. Rozhovor s bývalým manželem se ale nevydařil – Petr Kateřině oznámil, že na syna nemá peníze.
— Teď na to nemám čas! Mám nový vztah, chápeš, je kam investovat.
— Takže tě nezajímá, jak žije tvůj jediný syn? — zeptala se Kateřina.
— Nedělej ze mě tragéda! Říkal jsem, že Jakubovi pomohu, jakmile to půjde. Zatím ta možnost není!
Kateřinu nepřestával udivovat Petrov přístup ke vzniklé situaci. Dlouho přemýšlela a nakonec dospěla k názoru: manžela je třeba vychovat! Vzala mladšího syna, sbalila mu věci do malé cestovní tašky, odvezla chlapce k Petrovi, nechala Jakuba přede dveřmi a odešla.
Už za patnáct minut jí telefon doslova hořel – Petr posílal zprávy s požadavkem, aby okamžitě zvedla telefon.
— Poslouchám, — řekla nakonec Kateřina, protože ji zajímalo, co od ní bývalý manžel chce.
— Co to má znamenat? Proč tu stojí syn za dveřmi? A ještě s taškou! Nezbláznila ses? Ptám se tě, co tu dělá Jakub?
— Rozhodla jsem se, Petře, že syna budeš vychovávat ty. Lenka není tvoje vlastní dcera, o tu se starat nežádám. Ale Jakub je tvůj syn! Podle zákona, pokud si vzpomínáš, mají odpovědnost za děti oba rodiče. Sama už nedokážu uživit syna i dceru, ty mi pomoct odmítáš. Tak si vychovávej Jakuba.
— Ty ses zbláznila?! — vyštěkl Petr, — co to má znamenat „vychovávej sám“? To přece nejde! Já to nezvládnu! Já s ním nedokážu být!
— To už není můj problém, Petříčku, — uchechtla se Kateřina, — já se teď stanu jen nedělní mamou – budu ho brát o víkendech, kupovat mu dárky, chodit s ním do zoo a kina. Ale každodenní starosti teď leží na tobě. A nezapomeň – do školky ho musíš vodit na půl devátou. Učitelky jsem upozornila, ví, že Jakuba bude vozit tatínek.
Týden Kateřina držela pozici. Po synovi se jí velmi stýskalo, ale vrátit si ho zatím nechtěla. Za těch sedm dní jí Dagmar snad volala dvacetkrát. Matka Petra toužila po spravedlnosti:
— Cos to za matku?! Jak můžeš opustit vlastní dítě?!
— Já ho neopustila. Předala jsem Jakuba jeho otci. Je to stejný rodič jako já.
— Okamžitě si toho kluka vezmi zpátky! Petr to sám nezvládá! Kvůli tobě se pohádal s Ivetou, ta ho opustila! Prý že chlapa „s přívěsem“ nechce!
— Dagmar, neobtěžujte mě svými problémy, prosím. Nemám čas poslouchat vaše fňukání, — řekla Kateřina a zavěsila.
Po dvou týdnech Petr dospěl. Přivezl Kateřině syna a řekl, že je připraven uzavřít dohodu. Výši měsíčního příspěvku si stanovila sama Kateřina. Petr byl připraven zaplatit, jen aby už nikdy nemusel tak dlouho zůstat s malým synem. Dohodu nechali potvrdit u notáře, Jakuba si Kateřina vzala zpět.
Zatím Petr své slovo drží – každý měsíc převádí bývalé manželce domluvenou částku. Kateřina pracuje, pronajímá byt, protože v jednom pokoji se dvěma dětmi už bylo moc těsno. Vlastní nemovitost pronajímá. V zásadě všechno zvládá. Sama sobě slíbila, že už se nikdy nevdá – dva rozvody jí stačí!