Michal Vaněk se po večerní směně vrátil domů unavený tak, že sotva překročil práh. Klíče dopadly na komodu s hlasitým cinknutím, jako by měly několik kilo. Tereza Bílýová právě stála u dřezu a oplachovala talíře, když bez jediného pohledu jejím směrem pronesl:
„Od pondělí jedeme každý na své. Chci si začít šetřit na auto a ty pořád utrácíš za věci, které ani nedávají smysl.“
Otočila se k němu, ruce si klidně osušila do utěrky. Nevyptávala se, nehádala se, ani se nesnažila obhajovat. Jen krátce přikývla.
„Dobře.“
Čekal výbuch. Slzy, výčitky, dlouhou hádku. Byl připravený bránit své rozhodnutí. Místo toho Tereza zavřela kohoutek, pečlivě složila utěrku na okraj linky a tiše odešla z kuchyně. Zůstal tam stát a s podivným pocitem sledoval prázdné dveře. Dosáhl přece toho, co chtěl – tak proč měl najednou pocit, že něco není v pořádku?
Druhý den se ho nezeptala, kolik nechá na jídlo. Nezmínila se ani o nové bundě pro Natálii Kolářovou, jejich dvacetiletou dceru, která studovala vysokou školu. Michal si spokojeně pomyslel, že manželka konečně pochopila princip – každý sám za sebe. Začal si stranou odkládat peníze a v hlavě propočítával částky.
Tereza pracovala v malé pekárně. Budík jí zvonil už v pět ráno a domů se vracela s moukou za nehty a únavou v očích. Výplata nebyla vysoká. Sedla si proto s tužkou a papírem, rozpočítala příjem jen pro sebe a Natálii a všechno, co se týkalo Michala, jednoduše škrtla. Včetně jeho oblíbeného salámu k snídani.
V sobotu dopoledne zazvonil telefon.
„Michale, přijedu dneska k vám. Kolem třetí jsem tam,“ oznámila Lenka Mlynářová.
Souhlasil bez váhání. Matčiny návštěvy bývaly vždycky malé slavnosti – hlasité, plné očekávání a samozřejmého přijetí. Jakmile zavěsil, zavolal do pokoje:
„Máma přijede. Ve tři.“
Tereza seděla u stolu s poznámkovým blokem a něco počítala. Zvedla oči, kývla a dál se věnovala číslům. Michal čekal, že vyskočí a začne chystat pohoštění. Když se nic nedělo, zamračil se.
„Ty nebudeš vařit?“
„A proč?“ odpověděla klidně.
„Jak proč? Máma přijede!“
Odložila propisku a bez jediného náznaku emocí se na něj podívala.
„Je to tvoje maminka. Postarej se o ni. Chtěl jsi oddělené finance. Já jdu dnes s Natálií do kina a pak si dáme večeři. Jen my dvě.“
Vzala si kabát a zavolala na dceru. Natálie vyšla z pokoje, otce sotva letmo zaregistrovala a odvrátila zrak. Dveře za nimi zaklaply a v bytě zůstalo ticho. Michal stál uprostřed chodby a nepříjemný chlad mu sevřel žaludek.
Lenka Mlynářová dorazila přesně podle plánu. Políbila syna na tvář a rozhlédla se kolem. Byt byl uklizený, ale podivně prázdný. Žádná vůně smažené cibule, žádný ruch z kuchyně.
„Kde je Tereza?“ zeptala se.
„Šla ven s Natálií.“
Lenka zamířila rovnou k lednici. Otevřela ji a zůstala stát. Minerálka, sklenice nakládaných okurek, kousek sýra. Nic víc. Pomalu se otočila k synovi.
„Michale, kde máte jídlo?“
V tu chvíli cvakl zámek u dveří. Tereza se vrátila s Natálií, obě držely tašky z kavárny. Lenka se k nim prudce obrátila.
„Terezo, co to má znamenat? V domě není vůbec nic. Na můj příjezd jsi nepřipravila ani obyčejný oběd?“
Tereza položila nákup na stůl, pomalu si svlékla kabát a s naprostým klidem, téměř bez jakéhokoli náznaku emocí, se podívala své tchyni přímo do očí.