Manžel ji vyslechl a chvíli mlčky stál ve dveřích. Nakonec si povzdechl.
„Máma to nemyslí zle. Jen se bojí a snaží se být užitečná.“
Tereza Kovářová už nedokázala skrývat rozčarování. „Užitečná? Vždyť se tu chová, jako by tady bydlela, ne jako by přišla na návštěvu.“
„Nepřeháněj. Zastaví se občas.“
„Občas? Je tu každý den!“
„A co má být? Jsem její syn. Má právo mě vídat.“
„V mém bytě?“ vyhrkla ostřeji, než chtěla.
Manžel se zamračil. „V našem bytě. Taky tu žiju.“
„Bydlíš tu, protože jsem ti to umožnila. Ten byt je můj.“
Ztuhl. „Takže jsem tu jen na přechodnou dobu? Host bez nároku?“
Zavřela oči. Tohle říct nechtěla. Jenže slova už visela ve vzduchu. „Tak jsem to nemyslela. Prosím tě, jen jí řekni, ať nechodí tak často.“
„Neřeknu. Máma je pro mě důležitější než tvoje výlevy.“
Odešel do ložnice a nechal ji samotnou. Tereza zůstala sedět u stolu dlouho do noci. Chlad od podlahy jí zalézal do nohou, ale nevnímala to. Nakonec si vzala deku a ulehla na gauč v obýváku. Spánek však nepřicházel.
Ráno se tchyně objevila brzy, tentokrát s několika taškami.
„Rozhodla jsem se, že tu pár dní pobudu,“ oznámila, sotva si svlékla kabát. „Na chalupě je zima a topení je věčný boj.“
Tereza mlčky sledovala, jak si skládá zavazadla ke zdi, věší kabát a zouvá boty.
„Jak dlouho se chystáte zůstat?“ zeptala se klidně.
„To se uvidí. Týden, možná déle. V tomhle počasí nemá cenu jezdit sem a tam.“
„Byt není velký.“
„Ale prosím tě,“ rozhlédla se tchyně. „Dva pokoje stačí. Na pohovce se vyspím.“
Než stačila cokoli dodat, tchyně už byla v kuchyni a zapínala konvici.
Večer se manžel vrátil z práce a očividně ho její přítomnost potěšila. „Mami, to je fajn, že tu jsi. Zůstaneš déle?“
„Asi týden, synku. Na venkově je nuda, tady je aspoň život.“
Přikývl a usedl ke stolu. Tchyně připravila večeři, jako by jí to tu patřilo. Tereza jedla tiše, bez jediného pohledu vzhůru. Po jídle umyla nádobí a odešla do ložnice. Z obýváku se ještě dlouho ozýval smích a tlumený rozhovor.
Týden se protáhl na dva. Tchyně si mezitím vytvořila vlastní zázemí – zaplnila polovinu věšáku, obsadila police v kuchyni svými zavařeninami a krabicemi. Tereza se vracela z práce a nacházela ji u svého stolu, u svého sporáku, v prostoru, který si budovala roky.
Jednoho večera zkusila znovu otevřít téma.
„Kdy se tvoje máma vrátí domů?“
„Nevím. Proč to řešíš?“
„Protože mě unavuje žít ve třech.“
„Je to moje matka.“
„To ano. Ale ten byt je můj.“
Povzdechl si a odložil telefon. „Už mě nebaví poslouchat, že je to jen tvoje.“
„A mě nebaví pocit, že jsem tu navíc.“
„Nikdo tě nevytlačuje. Přeháníš. Měla bys být ráda, že vaří a uklízí.“
„Ráda? Za to, že mě někdo odsouvá na okraj vlastního domova?“
Vstal prudce ze židle. „Jsi sobec. Nedokážeš snést ani vlastní rodinu.“
„Tvoji rodinu,“ opravila ho tiše.
Práskl dveřmi a odešel. Tereza zůstala sedět na kraji postele, ruce pevně sevřené. Uvnitř ní to vřelo, ale slzy nepřišly. Jen hořkost a zlost.
Druhý den ráno tchyně mezi řečí oznámila, že zůstane až do Vánoc.
„Na vesnici je to teď smutné. Tady si aspoň užijeme svátky spolu,“ řekla a vykládala nákup na stůl.
Tereza nic nenamítla. Do práce odešla dřív než obvykle a vracela se až za tmy. Celý den přemýšlela.
Večer, když manžel usnul, vytáhla ze zásuvky složku s dokumenty. Dědické rozhodnutí, výpis z katastru. Všude stálo jen její jméno. Byt patřil výhradně jí. Manžel zde neměl žádný podíl. Tchyně už vůbec ne.
Papíry zase pečlivě uložila. Rozhodnutí v ní uzrálo tiše, bez dramat. Slova nic nezmění. Je čas něco udělat.
Ráno při snídani tchyně oznámila: „Musím na pár dní na chalupu. Sousedka potřebuje pomoct s úřady. Věci tu nechám, ať je netahám zpátky.“
Tereza jen přikývla a dojídala kaši. O hodinu později tchyně odjela. V předsíni zůstaly dvě cestovní tašky, krabice se zavařeninami a igelitka s domácími pantoflemi.
Tereza vyčkala ještě chvíli. Pak systematicky všechno sesbírala, přenesla do komory a úhledně složila ke vzdálené stěně. Dveře zavřela a zajistila zástrčkou.
Odpoledne zamířila na úřad. Vzala si občanský průkaz i dokumenty k bytu. Ve frontě čekala asi dvacet minut. Když přišla na řadu, mluvila věcně a bez emocí.
„Potřebuji vyměnit zámky. Klíče se mohly dostat k nepovolaným osobám.“
Úřednice přikývla, podala jí formuláře k podpisu a převzala žádost. Tereza vše podepsala a převzala potvrzení.
„Kdy budou nové klíče k dispozici?“ zeptala se.
„Zítra po obědě. Technik přijede ráno a zámky namontuje. Budeme vás kontaktovat telefonicky.“