— Miláčku, potřebuji s tebou něco probrat, — řekl Lukáš a jemně k sobě přivinul svou ženu.
— Samozřejmě, povídej. Asi máš pro mě něco pěkného, že? — odpověděla Jana s nádechem očekávání v hlase, doufajíc v dárek nebo zprávy o nějakém výletu.
— No… — Lukáš se na okamžik odmlčel, nevěda, jak to nejlépe říct, a obával se reakce své ženy. — Je to opravdu překvapení, ale… ne takové, na jaké jsi zvyklá. Za tři dny k nám přijedou moji rodiče spolu s Markétou. Chce se hlásit na historickou fakultu a zároveň se rozhodli prohlédnout si hlavní město. Zdrží se jen krátce, doslova na týden. Markéta složí zkoušky a pak se vrátí domů…
Lukáš nestihl doříct větu.
— Cože?! — vykřikla Jana, jako by sáhla na něco žhavého.
Náhle vyskočila z postele a začala neklidně přecházet po místnosti.
— To si děláš snad legraci! — rozčilila se.
Na jejím obličeji se rýsovaly rudé skvrny vzteku.
— Celý rok trčím tady, nikam jsme nejeli, dýchám ten prach a špínu. Nevybavuju si, kdy jsme naposledy někam vyrazili. A místo abys mě aspoň vzal někam k moři, pozveš sem svoje rodiče — a ještě k tomu s tou mladou holkou!
— Nemluv tak o mojí sestře! — rozčílil se Lukáš. — Pojedeme, kam budeš chtít, ale až mi dají v práci dovolenou. Jestli sis nevšimla, peníze mi z nebe nepadají. Ty ses rozhodla odejít z kanceláře, já ti to nikdy nezakazoval, a teď si stěžuješ na nudu. Dokud dokončím poslední týdny v práci, ať jsou u nás na návštěvě. Přivítej je tak, jak se sluší. Vždyť jsi skvělá hospodyně. No tak se nezlob.
Lukáš políbil Janu na tvář, ale ona se prudce odtáhla.
— Nechci a nebudu po tvých příbuzných uklízet. A ani mě o to nežádej, — odsekla svému muži.
— Zlato, není potřeba nic uklízet. Udělej pro ně jen to, co i tak každý den děláš pro mě. Moji rodiče jsou velmi slušní, — pokračoval Lukáš ve snaze ji přesvědčit.
Měl v tomto směru obdivuhodnou trpělivost.
— Tři roky u nás nebyli, a ani by nepřijeli, kdyby Markéta nešla na přijímačky.
— Víš co? Já už mám dost i toho, že tu pořád vařím a uklízím! — uraženě našpulila rty mladá žena. — Už kolikrát jsem tě prosila, ať nám konečně zaplatíš paní na úklid, a ty mě pořád odbyváš. Podívej se na moje nehty! Ani pořádný manikúru si nemůžu udržet, jak pořád myju nádobí.
Lukáš se teprve před rokem stal top-manažerem ve velké firmě a koupil byt, takže na domácí personál v tuto chvíli neměl peníze.
Jana po svatbě přestala pracovat, protože považovala peněženku muže za hlavní výhodu vztahu. Věnovala se sobě a nakupování drahých věcí, ale i takový život ji pomalu přiváděl do deprese, a své nervy vybíjela na chudákovi manželovi.
— Už mě nebaví tě pořád přemlouvat! — řekl rázně Lukáš. — Tři roky ti plním každé přání do puntíku. Snad mi můžeš splnit aspoň JEDNO moje.
S těmito slovy vzal aktovku a odešel.
Jana se nechtěla s manželem hádat — mohla by kvůli tomu přijít o všechno. Ale představa, že bude obsluhovat příbuzné z nějaké provincie, nosit jim čaj, sklízet ze stolu… to bylo na ni prostě příliš.
Při té myšlence jí přeběhl mráz po zádech. Aby se zbavila stresu a pomstila se Lukášovi, vzala jeho platební kartu a vyrazila do obchodního centra s cílem nenechat na ní ani korunu.
Večer rozhodně nesliboval nudu — zatímco Jana třídila nákupy, vrátil se domů manžel.
— Nic jsem neuvařila, nestihla jsem, — pronesla lhostejně.
— Jani, ale prosím tě. Promiň. Byl jsem na tebe hrubý, viď? Už se to nebude opakovat. Jen prosím, fakt je pro moji rodinu důležité, aby přijeli. Tady máš malý dáreček za to, že to zvládneš, ano? — řekl něžně Lukáš a podal své ženě malou sametovou krabičku s dalšími zlatými náušnicemi.
Tento trik zkoušel vždy, když potřeboval Janu k něčemu přemluvit, a ona si na to už zvykla.
— No… dobře, jsi odpuštěn, — zamručela s afektovaným úsměvem, zatímco si prohlížela nový šperk.
Nadešel den příjezdu příbuzných.