— Mami, tati, udělejte si pohodlí! — řekl Lukáš, když jeho rodiče s malými kufry vstoupili do bytu. — Vítejte, budoucí studenti!
Hubená dívka skočila staršímu bratrovi kolem krku.
— Lukáši, konečně jsme se viděli. Úplně jsi na mě zapomněl, nejezdíš za námi, skoro nevoláš, teď jsi děsně důležitý! — žertovala Markéta.
— Ne, Markéto, nezapomněl jsem, pamatuju si vás všechny. Jen už bylo na čase jít do práce. Večer budu doma, všechny vás líbám.
Lukáš odešel a paní domu se pustila do vítání hostů.
— Pojďte se najíst, — řekla suše. — Ale hned předem varuji, ať se nikdo neurazí. Vařím jen výjimečně a teď s tím rozhodně nehodlám začínat. Smažené brambory se špekem, co máte rádi, tu nemám, všechno je dietní.
Lukáš mě na poslední chvíli upozornil, že přijedete. Do budoucna se budete muset stravovat v restauraci. V bytě jsou dva volné pokoje, tak se ubytujte. A prosím vás, odneste si tam hned své věci. Máme tu slušný byt a vaše tašky dlouho ležely na nádraží, jsou hrozně špinavé. A tebe, Markéto, varuji – moji kosmetiku používat nesmíš.
— No to nám připravila hezké přivítání, — řekla Lukášova maminka svému manželovi. — Už ani nemám chuť prohlížet si hlavní město.
Každý den, když byl Lukáš v práci, Jana jeho příbuzným ztrpčovala život. Rodiče se snažili být celý den venku, prohlížet si památky, jen aby se vyhnuli hysterické snaše, a sedmnáctiletá Markéta jezdila do školy na přijímačky. Jen co se s ní ale někdo potkal, hned začala něco vytýkat.
Janu popuzovalo, že „provincionální hadry“ visí v chodbě, že je špinavá koupelna po tom, co si tam někdo z hostů umyl ruce. Nejvíce to ale odnášela Markéta.
Jana sama nechápala, proč tak špatně snáší tu útlou dívku, která právě dokončila střední školu.
Snad to bylo tím, že i ona sama byla taková, když před šesti lety přijela studovat do hlavního města, ještě než potkala Lukáše. Byla původem z Ostravy, bydlela na koleji a téměř neměla peníze. Ale svatba s perspektivním mužem, který tehdy končil vysokou školu, jí obrátila život naruby. Teď se považovala za důležitou dámu a nechtěla kolem sebe vidět nikoho, kdo jí připomínal vlastní minulost.
Jednou, když se Markéta chystala do školy, se Janě zdálo, že si vzala její parfém.
— Pojď sem! — zakřičela na švagrovou. — Neříkala jsem ti, že se nesmíš dotýkat mé kosmetiky?!
— Co to říkáš, Jano? — podivila se Markéta. — Vůbec mě nenapadlo si od tebe něco brát.
— Co si o mně myslíš?! — křičela švagrová v hystérii. — Cítím své parfémy! Vzala jsi je a navoněla ses jimi!
— Ne, ne, uklidni se, Jano, to je můj parfém. Přivezla jsem si ho z domova.
— A jak si mohla z vašeho venkova přivézt tak drahou vůni? Používáš jen provinční levárny, protože sama taková jsi! — Jana byla nezastavitelná, téma chudoby a života v zapadákově jí hluboce zasahovalo.
Markéta ale nebyla žádná padavka. Přistoupila těsně k Janě, pohlédla jí přímo do očí a tvrdě odvětila:
— Přestaň mě urážet. Ty sama jsi přijela z Ostravy, jestli jsi na to zapomněla. Nikdy si nic cizího neberu, rodiče mě neučili krást. Ale kdo vychoval tebe, takovou sprosťačku, to vážně nevím.
— Ty…! — Jana se už téměř chtěla vrhnout Markétě po vlasech, když vtom dorazil domů Lukáš.
Zasáhl a zeptal se, co se to tu děje.
— Tvoje sestřička mi ukradla parfém, — oznámila manželka.
— Já ani nevím, jak vypadá a kde ho máš, — bránila se Markéta. — A tvoje žena je nenormální, vrhla se na mě a málem mě zbila kvůli výmyslu.
— Tak dost. Už se nehodlám plést do těchhle ženských hádek. Jano, uklidni se. Přišel jsem z práce unavený a chci mít klid. Kdy tohle konečně skončí? — řekl Lukáš zoufale.
Už toho měl opravdu dost.
— Až tvoje rodinka odtud odjede! — vyštěkla manželka.