O den později, když celá Lukášova rodina odjížděla z té „pohostinné“ garsonky a on šel své příbuzné vyprovodit, matka mu tak, aby to Jana slyšela, řekla:
— Nevím, proč sis ji vůbec bral. Tohle neskončí ničím dobrým.
Jana už chtěla vyběhnout za tchyní a vmetnout jí do tváře pár ošklivých slov, ale dveře za Lukášovými příbuznými se zabouchly. Žena znovu propukla v hysterii.
— Ne, to snad není možné! Pozvala jsem ji do svého bytu, vařila jim, uklízela tady jako služka, a ona… Lukáši, takhle to dál nejde! Zakazuju ti stýkat se se svými rodiči a sestrou!
— Překračuješ meze, — odpověděl nekompromisně Lukáš. — Zaprvé, jsem dospělý a samostatný člověk, nemůžeš mi nic zakazovat. Zadruhé, jsem syn svých rodičů a mám povinnost se s nimi stýkat, pomáhat jim, a ty jim pořád děláš výstupy. Jestli v tom budeš pokračovat, budeme se pořád hádat.
— Miláčku, ale oni mě přece vůbec nemůžou vystát, — řekla Jana konejšivě, když pochopila, že by o všechno mohla přijít. — Stýkej se s kým chceš, pomáhej komu chceš, jenom tě prosím, udělej to tak, abych je už nikdy nemusela vidět.
— No dobře, — snažil se zmírnit napětí Lukáš.
Několik měsíců pak manželé žili relativně v klidu. Lukáš se snažil volat rodičům jen tehdy, když ho Jana nemohla slyšet, například během nákupu. Nechtěl se s manželkou hádat.
Jeho sestra Markéta ale změnila názor a rozhodla se nejít na vysokou školu a dokonce nepřijela ani pro výsledky zkoušek, protože přijetí, kterého se jí od Jany dostalo, ji hluboce otřáslo.
Na narozeniny své matky se Lukáš rozhodl ji popřát a poslat domů peníze. Telefonát ohledně toho vyslechla i Jana.
— Jak jsi jí mohl poslat tolik? A co naše rodina?! — začala se rozčilovat.
— Jano, no, má přece kulatiny, a já jako syn jsem jí prostě musel dát nějaký pořádný dárek. Když nemůžu přijet a něco jí koupit, tak jí aspoň posílám peníze. Vždyť víš, jak s tátou žijou. Není na tom nic špatného, ještě si vydělám, na všechno nám to stačí, zvlášť když zatím nemáme děti. Mimochodem, kdy už o nich začneš konečně přemýšlet?
— Já se s tebou teď o tomhle nebavím! — vykřikla Jana vztekle. — Jestli chceš všechno, co vyděláš, cpát té své rodince, tak se o žádných dětech ani nebavme, nebudeš snad živit je, ale ty svoje venkovany!
— To je příliš… — reagoval Lukáš, zároveň přemýšlel nad tím, co se právě děje. — Abys věděla, zkazila jsi Markétě nástup na vysokou. Nechtěla kvůli tobě přijet znovu, myslela si, že se tady všichni chovají jako ty.
— A správně! Přesně tohle je pravda! — vypálila žena se zlostí. — Tady se nemají přijímat všelijací venkovani s otevřenou náručí. Podívej se na sebe, jsi skoro ředitel velké firmy, a babráš se s nějakými venkovany, co ti jen tahají peníze z kapsy!
— Jano, — Lukášovo trpělivost začala přetékat. — Poslouchej mě dobře, máš nějakou obsesi na téma „venkovanů“. Copak sama jsi nezapomněla, že jsi sem přišla z malého zapadákova? Ty ses díky mně dostala do života, tak proč by moje sestra neměla mít právo vystudovat tady, najít si práci, vdát se? V čem je horší než ty?
Jana si znovu uvědomila, že zašla příliš daleko. Natáhla se k manželovi, aby ho objala, ale on se odtáhl.
— Překračuješ všechny meze. Zamysli se nad svým chováním. A vůbec, začínám pochybovat, že sis mě vzala z lásky, — řekl Lukáš a odešel do práce, práskl za sebou dveřmi.
Janu zalila zlost. Podle ní ji tchyně poštvala syna proti manželce a ona jí rozhodně nehodlala dovolit, aby jí zničila život. Napřed si nakapala valeriánské kapky, aby se uklidnila, ale nic nepomáhalo. Vztek ji dusil zevnitř. A tak se rozhodla vybít si ho na tchyni.
Jana vytočila tchynino číslo. Jitka to zvedla v domnění, že jí snacha volá, aby jí popřála nebo se snad pokusila urovnat vztahy. Její očekávání se však vůbec nenaplnila.