— Poslouchej mě dobře, Jitko, — začala Jana ledovým tónem. — Nevím, co jsi navyprávěla svému synovi, ale teď se mnou Lukáš nechce mluvit, natož žít. Zato tobě posílá dárky. Tak tedy, přeju ti, aby se tenhle den stal tím nejnešťastnějším v tvém životě. Aby sis neužila ani radost, ani klidný spánek, jen samé problémy! Slyšíš? Jen problémy! — Když domluvila, sevřela Jana telefon tak silně, že málem praskl.
Jitka byla ohromená. Byl to přece její jubilejní den a takovou tvrdost od snachy opravdu nečekala…
S dusivými slzami hovor tiše ukončila. Když se trochu uklidnila, zavolala zpět synovi a všechno mu pověděla.
Když se Lukáš vrátil domů, nezačal žádné ceremonie s manželkou:
— Jano, — řekl bez jakýchkoliv okolků. — Vím, že jsi zkazila narozeniny mojí mámy. Po vašem hovoru se jí dost zhoršil krevní tlak. Poslední dobou děláš jen problémy — mně i mojí rodině. Mezi námi už nic nezůstalo, jsi zlá a chladná. Nevím, jestli má cenu s tebou dál žít.
— Ale miláčku, odpusť, přehnala jsem to, — odpověděla Jana, když si uvědomila, že všechno skutečně kazí vlastními slovy.
— Možná, — řekl suše její manžel. — Ale tak snadno a rychle to mezi námi už nejde urovnat. Poslouchej, co ti říkám — od dnešního dne budeš bydlet v pokoji pro hosty, protože s tebou v jedné posteli už spát nechci.
Nemusíš mi více vařit ani uklízet.
Přece nejsi žádná služka. Služebnou si najímat nebudu, jídlo si obstarám v bistru a vlastní pokoj si snadno uklidím. Není to pro mě těžké. Nepovažuju to za žádnou ostudu ani něco, co dělají venkovani. Budeš tu žít ne jako manželka, ale jako spolubydlící. Když se k tobě budu chtít vrátit, řeknu ti to sám. Pokud ne, promiň, vyřídíme všechny papíry, jak se patří a rozejdeme se. To je vše. Nepřibližuj se ke mně.
Jana byla v šoku, věděla, že všechno zkazila sama. Ve skutečnosti někde v hloubi duše Lukáše pořád milovala — jenže její láska ke krásnému životu byla mnohem silnější.
Když si uvědomila, co provedla, začala situaci zachraňovat. Poctivě připravovala manželovi romantické večeře, starala se o domácnost, měnila účesy i šaty, aby si jí všiml, snažila se podbízet a zalíbit se, sama mu kupovala dárky.
Ale v Lukášovi jakoby něco prasklo. Viděl, že se manželka snaží o nápravu, jenže touha vrátit se k ní nějak chyběla.
Žili spolu jako sousedé půl roku, když do Lukášovy firmy přišla nová kolegyně. Jmenovala se Tereza. Mladá žena se nedávno rozešla s manželem a procházela složitým obdobím. Musela bydlet v podnájmu a ve všem si odpírat, přesto si zachovávala lehkost a otevřenost v komunikaci.
Lukáš oceňoval její samostatnost, odhodlání dokázat všechno vlastními silami a neochotu být na někom závislá. Pomalu, aniž by si to sám uvědomil, jí začal věnovat stále víc pozornosti. Více se vídali a Tereza mu jednou přiznala, že jí není lhostejný, ale že by nikdy nezačala vztah se ženatým mužem.
Po dlouhém přemýšlení se Lukáš rozhodl. Vzal Terezu za ruku a přivedl ji k sobě domů, aby svůj život definitivně změnil.
— Jano, nechci ti ublížit, — řekl, když jeho žena oněměla ve dveřích s karafou v ruce, nevěřícně na ně zírala. — Nenechám tě na ulici, ale prosím tě, přijmi to s pochopením. Seznam se, tohle je Tereza. Miluju ji a chci s ní začít nový život. Rozvádíme se. A neobviňuj ji tak, jako jsi to dělala s Markétou — tím stejně nic nezměníš.
Šokovaná Jana upustila karafu, která se roztříštila — stejně jako její manželství.
— Jak jsi mi to mohl udělat? Vždyť jsi slíbil, že se vrátíš… — zašeptala.
— Říkal jsem, že je to možné, — odpověděl klidně Lukáš. — Ale tehdy jsem ještě netušil, že potkám někoho, kdo bude chtít být se mnou a snažit se pro mě, aniž by si přitom připadala jako služka.