Kateřina s Pavlem se vrátili domů po desetidenním pobytu u moře. Už během dovolené si všimla, že se její muž chová podivně – jako by tam byl jen tělem. Telefon téměř nepustil z ruky. Neustále na něm něco vyťukával, občas se usmíval na displej a několikrát se vzdálil stranou, aby mohl nerušeně telefonovat. Do noci si s někým psal a pak beze slova ulehl. Když se ho Kateřina ráno snažila zapojit do hovoru, odbyl ji s tím, že si chce hlavně odpočinout a nemá náladu řešit jakékoli věci.
Pátý den pobytu zahlédla něco, co jí otevřelo oči. Pavel už spal a jeho mobil ležel vedle něj. Displej byl sice zamčený, ale než zhasl, stačila si přečíst krátkou zprávu: „Dobrou noc, lásko.“ Odesílatelem byl Lukáš. Obrazovka potemněla, jenže vzápětí se znovu rozsvítila dalšími příchozími zprávami a Kateřina, aniž chtěla, četla dál: „Proč své milované nepřeješ dobrou noc? Chybíš mi.“ „Zlatíčko, ozvi se, čekám.“ „Kdy už konečně přijedeš?“ „Chtěl bych s tebou taky někam odjet.“
V duchu si řekla, že ji zajímá jediné – kdy se jí Pavel sám přizná. Rozhodla se, že nebude dělat scénu. Potřebuje si vše promyslet a připravit se.
Když se po návratu ocitli doma, měla už jasno. Její plán byl stručný a nekomplikovaný – obsahoval jediný krok. Pavel pracoval ve firmě, kterou založil její otec. Po jeho nedávné smrti převzala vedení společnosti právě Kateřina, i když se teprve seznamovala se všemi detaily řízení.
Sotva vybalili kufry, Pavel oznámil, že jde na setkání s přáteli. Kateřina však dobře tušila, že míří úplně jinam – nejspíš za svou novou známostí.
Bez váhání vzala telefon a vytočila číslo do kanceláře.
Na druhém konci linky se ozval známý, klidný hlas. Jaroslava Němecová byla ve firmě od úplného začátku, pamatovala si první smlouvy i první zaměstnance. Otec si jí nesmírně vážil a Kateřina k ní cítila totéž – jejich vztah byl postavený na důvěře.
„Jaroslavo, dobrý den. Jak to dnes vypadá v kanceláři? Výborně. Prosím vás, připravte podklady k okamžitému ukončení pracovního poměru mého manžela. Ano, myslím to vážně. Ode dneška. Důvod? Uveďte, že dlouhodobě neplní pracovní povinnosti – formulaci nechám na vás. Ne, výpověď z jeho strany to nebude. Je to mé rozhodnutí. Samozřejmě vám vše vysvětlím osobně. Možná jsem to měla udělat už dávno… Děkuji, zítra se uvidíme.“
Hovor ukončila bez zaváhání. „Tak, a je to,“ vydechla tiše a zamířila do kuchyně postavit na kávu.
Nepociťovala lítost. Pavel ji nepodvedl poprvé. Minule nad tím mávla rukou jen proto, že ji otec dlouho přemlouval, aby rodinu nerozbíjela. Pavel byl schopný manažer, to se mu upřít nedalo, jenže postupně začal zaměňovat sebejistotu s beztrestností.
Zastavila se u otcovy fotografie ozdobené černou stuhou. „Promiň, tati, ale teď rozhoduju já,“ zašeptala směrem k portrétu.
V jejích rukou se nyní soustředilo všechno – byt v centru, dům za městem, několik nemovitostí i celý podnik, který zdědila.
Syn už měl vlastní domácnost i práci, v níž mu manželka pomáhala. Dědeček ho kdysi výrazně podpořil při rozjezdu.
Kateřina sáhla po telefonu znovu. „Vendulo, jak se máte? A co moji chlapi – ten velký i ten malý? Skvělé. Přijeďte dnes večer k nám, budu vás čekat.“
Pak se rozhlédla po bytě a začala přemýšlet, co všechno ještě musí do jejich příjezdu připravit.
Nejdřív vyskládala na stůl všechno, co přivezla. Pro vnuka měla schovanou velkou mušli, o kterou si výslovně psal – položila ji doprostřed, aby ji hned uviděl. Pro ostatní připravila drobnosti z dovolené, nic okázalého, jen malé pozornosti.
K večeru dorazil Lukáš s Vendulou a malým.
„A kde je táta?“ rozhlédl se Lukáš po bytě.
„Říkal, že jde za přáteli,“ odpověděla Kateřina klidně. „Aspoň tak to podal.“
„A ty mu to věříš?“
Lehce zavrtěla hlavou. „Nevěřím.“
„Překvapuje mě, jak vyrovnaně o tom mluvíš. Víš snad něco?“
„Vím všechno,“ pronesla tiše. „A brzy mu dojde, že jsem v obraze.“
Lukáš si povzdechl. „Když už tu není děda, nikdo tě nebude přemlouvat, abys mu zase odpustila. Vyhodíš ho i z firmy?“
„To už se stalo.“
„Mami… ty teda neztrácíš čas.“
„Ty si hlavně važ Venduly,“ podívala se na syna přísně. „Takových žen moc není.“
„My jsme v pořádku. Začínali jsme spolu, i když nám děda pomohl, všechno ostatní jsme si odmakali sami.“
Odjeli ještě před půlnocí, Pavla se nedočkali. Lukáš ostatně o otcově chování věděl už dávno a nijak ho neobhajoval.
Pavel se vrátil až kolem půlnoci a bez jediného slova zalehl. Kateřina ráno odešla do kanceláře dřív, než vstal.
„Kateřino,“ přivítala ji Jaroslava Němecová u dveří. „Všechno je připraveno. A ještě něco – myslím, že bychom měly propustit tu novou manažerku, Lucii Švecovou. Výsledky má slabé.“
„Lucii?“
„Nastoupila nedávno. Hned začala nadbíhat Pavlovi. Možná už dřív. Práce podle toho vypadá.“
„Švecová…,“ zopakovala Kateřina chladně. „Dobře. Ukončíme to.“
„Už jsem to zařídila,“ odpověděla Jaroslava klidně. „Spolu s vaším manželem. Ona o tom zatím neví, dnes má volno. Účetní právě připravuje podklady, aby bylo všechno oficiální.“
Jaroslava Němecová sotva odešla, když se asi po hodině prudce rozletěly dveře kanceláře a dovnitř vpadl Pavel, celý rozčilený.
„Co to má znamenat?!“ vyhrkl bez pozdravu.
Kateřina k němu zvedla oči od dokumentů. „Máš na mysli tu výpověď? Opravdu ti není jasné proč?“
„Není,“ odsekl.
„Ani tě nenapadne jediný důvod?“
„Ne.“
Pomalu vstala. „Od této chvíle to tu řídím já. A můj otec už tu není, aby tě dál kryl.“
Pavel se ušklíbl. „Zkus si najít někoho schopnějšího, než jsem já.“
„Nikdo není nenahraditelný,“ odpověděla klidně.
„Takže odveta za minulost? Myslel jsem, že je to dávno za námi.“
Zavrtěla hlavou. „Nemluvím o tom, co bylo. Řeším, co je teď. Tehdy jsem ustoupila kvůli tátovi. Dnes už mě nic nedrží. Vezmi si svou Švecovou – a tím to pro mě končí.“
„O čem to mluvíš?“
„Nehraj divadlo. Vím o vás. A ještě něco – sbal si věci. Nechci tě už doma.“
„To je přece i můj dům!“
„Opravdu?“ podívala se na něj chladně. „Všechno patřilo otci. Teď je to moje. Buď rád, že jsi tolik let žil bez starostí. Podávám žádost o rozvod.“
„A kam mám asi jít?“ ztratil jistotu.
„Máš byt, který jsi koupil rodičům. Je psaný na tebe, to dobře vím. Přestěhuj se tam. Nebudu ho ani zahrnovat do vypořádání, přestože bych mohla. Stejně by nebylo co dělit – to víš nejlépe.“
Pavel pochopil, že odpor nemá smysl. Soud by nic nezměnil. Odešel, protože jinou možnost neměl. Teď si hledá práci.
A jeho Lucie Švecová? Ta z jeho života zmizela stejně rychle, jako do něj vstoupila. Doufala v pohodlný a zajištěný život, jenže všechno se vyvinulo úplně jinak, než si vysnila.