„Sousedé nás zase zvou k sobě na Silvestra,“ řekl Martin své ženě. „Zrovna jsem potkal u výtahu Petra a tak mi oznámil tuhle novinu.“
„A co jsi odpověděl?“ zeptala se Jana okamžitě ostražitě.
„Řekl jsem mu, že jsme ještě nesmýšleli, jak budeme slavit, a že zatím nemůžeme nic slíbit,“ odpověděl muž trochu rozpačitě. „Nechtěl jsem hned odmítnout, ale pamatuju si, že jsi byla vloni zklamaná, tak jsem si říkal, že to nejdřív proberu s tebou.“
Jana si minulý rok pamatovala velmi dobře a tehdy už rovnou manželovi řekla, že to byl první a poslední takový pokus. Formálně sice se sousedy vycházeli dobře a udržovali slušné vztahy, ale s nikým se nijak zvlášť nepřátelili. V tom domě bydleli skoro třicet let, často se potkávali na dětských akcích nebo při schůzích na dvoře, ale nijak dál se nestýkali. A vloni sousedé, manželský pár Petr a Marie, najednou přišli s nápadem uspořádat u sebe větší večírek.
„Děti už máme všichni dospělé, ale my jsme ještě mladí a plní energie, tak bychom si měli užívat života,“ žvanila tehdy sousedka. „S manželem jsme se poradili a rozhodli jsme, že když pozveme všechny k nám, poskládáme se na stůl a každý přinese nějaký salát, vyjde z toho skvělá oslava pro deset lidí.“
„A všichni souhlasili s takovým návrhem?“ zeptala se tehdy Jana s lehkou skepsí.
„Svobodovi přinesou ovoce, Moravcovi slíbili připravit rybí nákyp, Krejčí se nabídli, že upečou dort,“ vypočítávala nadšeně Marie. „Takže už zbýváte jen vy.“
Jana se tehdy s manželem poradila a nakonec nabídku sousedů přijali. Jednak už několik let slavili svátky sami, protože jejich děti měly vlastní rodiny a jiné povinnosti.
„Ukažme sousedům úctu, nebo nás příště nepozvou,“ uvažoval Martin. „Vlastně mi to přijde ideální – odevzdáš peníze, nemusíš nikam daleko a kdykoliv můžeš jít domů.“