Teď se s manželem očividně rozhodli všechno zopakovat a opět pozvali sousedy k sobě na Silvestra.
„Tak co, přijdete na oslavu?“ volala Marie sousedce o pár dní později. „Potřebujeme jen vědět, kolik bude hostů, a promyslet menu. Svobodovi letos odjíždějí na venkov, takže ti nedorazí. Krejčí zvou děti k sobě a Moravec i vy jste zatím otázkou.“
„My nemůžeme, ale děkujeme za pozvání,“ rozhodně odpověděla Jana, aby se vyhnula dalšímu přesvědčování. „Letos jsme se totiž dohodli, že strávíme svátky u rodičů zeťáka, takže vyrážíme na celé volno k nim na návštěvu.“
„To je škoda,“ povzdechla si sousedka. „A co kdybyste ty rodiče přizvali k sobě a pak byste mohli všichni přijít k nám?“
„To nepřipadá v úvahu!“ zareagovala hned Jana. „Na svátky zvou velkou společnost, a taková varianta prostě není možná.“
„A neměli jsme radši říct sousedům pravdu?“ přemítal později Martin. „Nelíbil se nám ten minulý rok, myslíme si, že nás podvedli, a proto to nechceme zopakovat.“
„Radši ať je klid, i když trochu falešný,“ vyjádřila svůj názor Jana. „Už třicet let bydlíme vedle sebe a ještě budeme, takže se hádat kvůli jedné hostině nemá cenu.“
„A co jako, budeme celý víkend schovaní před sousedy?“ nechápal Martin.
„To radši uděláme hromadu delikates a svátky strávíme hezky u televize doma v obýváku, než se znovu dusit suchým bramborem s kyselou okurkou a předstírat nadšení,“ vyjádřila se rozhodně Jana.
Sousedé už s dalším pozváním nepřicházeli, a tak manželé nevěděli, jak se rozhodli Moravecovi, ale chtěli se to dozvědět při náhodném setkání. Skutečně plánovali být svátky o samotě, ale nakonec všechno dopadlo dokonale – pozvaly je k sobě jejich děti. Martin s Janou tak mohli s klidným svědomím vyrazit na návštěvu, věděli, že sousedům nelhali, a hlavně – že tentokrát nebudou muset hladovět ani se na nic skládat.