Manželé vyšli na dvůr, usadili se v altánu, Jana se podívala manželovi do očí a s kovovým nádechem v hlase řekla:
– Petře, nejsem žádný tažný kůň! Chápu, že jsi unavený, ale já jsem unavená úplně stejně! Fyzicky možná ne, ale psychicky jsem na dně! Přijdu domů a vidím domácího kocoura jménem Petr! Ano, kocoura! Jen jíš, spíš a chodíš na záchod, jako nějaký mazlíček! Ano, nosíš domů peníze, ale to v rodinném životě není všechno!
– A co tedy je nejdůležitější? – nechápal Petr.
– Porozumění a vzájemná opora! – odpověděla Jana. – Nechci po tobě, abys pral, ale mohl bys aspoň nějak pomoci s domácností! Jinak takoví ti „Lukášové“ ti zaberou tvé místo a kdo ví, jak dlouho…
– Vyhrožuješ mi snad?! – zašeptal Petr.
– Ne, jen ti říkám, co bych jako žena ráda! – odvětila Jana. – Jestli se nezačneš chovat jako normální chlap, Lukáš u nás zůstane a bude pracovat hoooodně dlouho! Peněz mám dost! A až bude všechno opravené, klidně rozbiju třeba žehličku! A pak uštípnu dlaždici v koupelně! Vždyť mě přece kvůli tomu nerozvedeš, Petře?
– Ještě sám nevím! – zamračil se Petr.
Začal nervózně přecházet po altánu a náhle uviděl, jak z domu vyšel Lukáš. Na tváři měl vítězoslavný úsměv, jako by to nebyl hodinový manžel, ale spíš kocour, který právě sežral misku domácí smetany.
Petr znechuceně plivl a zaklel.
Jana se vrátila do domu a Lukáš ji následoval. Petr ještě chvíli zůstal na čerstvém vzduchu a pak se vydal dovnitř. V obýváku po Janě a Lukášovi nebylo ani stopy. Byli v kuchyni a pilí kávu – večer!
Prozradila je vůně arabiky, Petr nešel dál, zůstal stát ve dveřích a jako radar nastražil uši.
– Máte úžasně vypracovanou postavu! Kolikrát týdně trénujete? Moje sestra taky chodí do posilovny, ale pořád nic… Nebo je to genetika?
Lukáš Janě zpíval do ucha jako slavík a jí to evidentně dělalo dobře. Tak moc jí chyběly opravdové komplimenty, že je hltala jako houba, a mladík se jen snažil být co nejvýmluvnější:
– Obdivuji vaši krásu a obchodního ducha! Být zároveň chytrá a krásná je téměř nemožné, ale vy bouráte všechny stereotypy, Janičko!
„Janičko“?! Petr zatnul pěsti a měl už na jazyku, že vlítne do kuchyně a tomu mladému svůdci rozdá pár otcovských políčků.
Vtom však zazvonil mobil – čas! Začínal další herní zápas ve virtuálním světě!
– Ty se ještě proběhneš, spratku! – procedil mezi zuby Petr a odešel do ložnice.
Následující večer…
– Co to sakra je?! To jsem si spletl adresu?! – Petr zápolil s klíčem ve dveřích a nemohl je odemknout.
Vytáhl mobil a zavolal manželce. Okamžitě to vzala:
– Hned ti otevřu!
Jana se objevila ve dveřích v podle Petra příliš vyzývavém župánku a hned se rozčílila: