Ve dveřích se objevila Jana v příliš vyzývavém, alespoň podle Petra, županu a bez okolků spustila:
– Jé, mám tolik novinek! Nám se rozbil zámek, Lukáši, co se tam stalo?
Za Janinými zády se objevil mladík a zabasoval:
– No to… srdce zámku se rozsypalo! Já jsem ho teda vyměnil. Jinak byste se jednou nemohli dostat domů a museli byste volat hasiče. Tady jsou náhradní klíče, účty má vaše paní.
Petr mlčky přikývl. Nejspíš měl ten kluk pravdu, Jana si často stěžovala na ten zatracený zámek a on to pokaždé odbyl.
Mezitím Jana pokračovala:
– Stejně už nejezdíme tím naším vestíkem, že? Tak jsem ho dočasně převedla na Lukáše přes Portál občana! Chudák, taxíky si platí z vlastní kapsy, jezdí na nákupy a tak! Ať se trochu projede, přece jen se musí prohnat olej v převodovce! Nevadí ti to, miláčku? I když – co si to nalhávám – auto je moje, kupovala jsem ho pro sebe!
Petr si málem sedl na zadek z té zprávy.
Tak… zámek, auto… a co bude dál? Společná dovolená u moře s tímhle pubertálním náhradním manželem na hodinu?! Začínalo to smrdět a bylo nutné urychleně přijmout razantní opatření. Pokusil se nasadit masku lhostejnosti a pronesl:
– Dělej, co chceš!
Ale v duši mu to škrábalo jako drápy. Rychle, bez chuti povečeřel a jako obvykle se odebral ke své oblíbené hře. Ale myšlenky na tankové bitvy měly tentokrát k realitě daleko – celý ho pálila ta věc s Lukášem.
Náhle se z obýváku ozval veselý hlas jeho ženy – Jana milovala karaoke, zvlášť písně Anny. A právě teď se z místnosti neslo:
– Jsme ozvěna, jsme dlouhá ozvěna jeden druhého…
Jana měla naprosto úžasný hlas, ve „Voice“ by jistě skončila na bedně. Petr vyskočil.
– Jano, na slovíčko! – objevil se Petr ve dveřích obýváku.
Lukáš se na něj podíval vyzývavě, ale Petrovi to bylo úplně jedno. Ať si takhle hledí na své vrstevníky, on takových „křečků“ složil za armády tucty na tatami!
Vyšli ven, usadili se v oblíbené pergole, tichý květnový večer se snášel dolů.
– Pamatuješ, jak jsme tu slavili nastěhování? – zeptal se najednou Petr své ženy. – Tamhle vlevo stál gril… Martin ho tenkrát úplně rozpálil…
– A Marie, jeho žena, se polila vínem! – zasmála se Jana. – Vysypali jsme na ni celou krabičku soli!
– Jano, došlo mi, že se chovám jako ten největší sobec, – vydechl Petr. – Netajím se tím, že na Lukáše žárlím! Ale nejde jen o to. Mám výčitky svědomí, asi poprvé po fakt dlouhé době!
– Co máme, toho si nevážíme, a když to ztratíme, pláčeme? – pohlédla mu Jana přímo do očí.
– Přesně to! – odpověděl vášnivě Petr. – Zapomeň na skříně, těžké tašky, na zásuvky, co vyhořely. Všechno si udělám sám! A co kdybychom v sobotu vyrazili k jezeru? Led už roztál, posedíme na břehu, zavzpomínáme na mládí.
– To bych chtěla, – usmála se Jana.
– A tomu Lukášovi už dej výpověď. Je tu navíc.
– Ty máš přímo restart, – pousmála se žena.
– Jo, restart! – rozesmál se Petr. – Jak na počítači!
Tak takhle důvtipná manželka srovnala svého muže do latě.