– Co jste to provedli, vy beze studu! Já vám, tedy, zařídím bydlení jako na stříbrném podnose, a vy co? Co to má vůbec znamenat? – tchyně třásla před obličejem svého syna a snachy tlustým balíkem složenek za služby.
– Nic výjimečného, mami! To jsou dluhy, – odpověděl syn klidně.
– Vidím to! Jen nechápu, proč sakra neplatíte?
– Zapomněli jsme, – pokrčil syn lhostejně rameny a dokonale napodobil pohyb, který jeho matka sama před pár měsíci použila vůči nim.
Místo odpovědi se matka sesunula na gauč a chytila se za srdce.
Barbora nevycházela z údivu nad klidem svého muže. Sama sotva dýchala, natož aby promluvila – to vůbec nepřipadalo v úvahu. Tchyně se bála od prvního dne, kdy ji poznala.
– Vy! Bezvěrci! Tolik jsem pro vás udělala, a co vy? Vůbec si toho nevážíte! Moje máma měla pravdu, když mi říkala, ať tě nechám v dětském domově! Měla jsem ji poslechnout!
– Nedělej si starosti! Máš teď jedinečnou příležitost vychutnat si samotu. Věci jsme už dávno sbalili, zbyly jen drobnosti. Například gauč jsme se rozhodli ti darovat, – Martin si zachoval klid.
– Nic od vás nechci! – ječela matka, zatímco Martin odváděl ženu z bytu, který se mu stal cizím, a od člověka, který se navzdory pokrevnímu poutu ukázal být zcela cizí.
Martinově matce, Kateřině, se v životě až podezřele často a výrazně dařilo. Často vyprávěla o velkých výhrách v loterii, výhodných známostech a zámožných ctitelích. Nepřálo jí štěstí jen jednou: když chtěla polapit bohatého spolužáka přes těhotenství, ale jeho rodiče ho odvezli do zahraničí a zakázali jí ho vyhledat. Nicméně jen pár týdnů nato poznala v gynekologické poradně mladého lékaře, který se stal nejen jejím porodníkem, ale i výborným otcem jejímu synovi, kterého vychovával jako vlastního.
Bohužel muž neměl pevné zdraví a zemřel dřív, než syn dokončil školu. Kateřina zdědila po manželovi byt, ve kterém spolu žili, a malou garsonku, kde kdysi bydlela tchyně. Zatímco syn studoval vysokou školu v jiném městě, Kateřina garsonku pronajímala studentům – byl to slušný finanční přivýdělek. O opravy se nikdy nestarala, a tak byt postupně chátral, až se stal nevhodným i pro mladé studenty, kteří byli jinak schopní akceptovat jakýkoliv děs, jen aby to bylo levné. Byt tak osiřel – než si na něj vzpomněl dospělý syn a rozhodl se jej dát do pořádku a nastěhovat se tam se svou přítelkyní.
– Martine, nenajdeme tu náhodou nějakou mrtvolu? – zeptala se opatrně dívka, když do bytu vstoupili poprvé po několika letech neobývání.
– Nevím, – pousmál se Martin, přeskakujíc hromady nepořádku na podlaze. – Nikdy jsem tady nebyl. Babička zemřela, když jsem byl ještě malý, táta o byt neměl zájem. Jen se za něj platila správa. A když táta zemřel, máma se rozhodla byt pronajímat, aspoň aby se nehrnuly další dluhy. Sama to totiž platit nechtěla, peněz nazbyt neměla.
– A myslíš, že ho dokážeme dát do obyvatelného stavu? Nebylo by jednodušší ho prodat? A pronajmout si něco, kde se dá aspoň normálně bydlet?
– Ale no tak, ten byt je v dobré čtvrti, máme to odsud blíž do práce. A není to tu tak hrozné! O víkendu s klukama vyneseme bordel, vyhodíme, co už nespravíme. Pak uvidíme, jestli to dokážeme trochu opravit s minimálními náklady.
Po týdnu musel Martin přiznat – nemá to smysl. Byt byl v tak žalostném stavu, že by jeho úprava vyžadovala finance, které mladý pár prostě neměl.
– Mami, promiň, ale tvé nabídky nevyužijeme. Zatím si pronajmeme ateliér poblíž práce.
– Proč? – podivila se Kateřina.
– Barbora tam nechce bydlet. Říká, že by to stálo moc peněz. Navíc nejsme ještě ani svoji, – přiznal Martin.
– Tak tam zatím nebydlete spolu. Ať bydlí u sebe a ty v tom bytě. Aspoň ho dáš trochu dohromady. A až se rozhodnete vzít, budete mít připravené hnízdečko.
– Ale my teď chceme bydlet spolu. Poznat se v každodenním životě. Vyzkoušet si společné soužití, tak říkajíc.
– To je teď nějaká móda – žít spolu před svatbou! To je ostuda! Všední život vás semele a nakonec se nevezmete vůbec.
V matčiných slovech bylo nepochybně trochu pravdy. Navíc byt potřeboval opravu tak jako tak – dříve nebo později. A takhle by byl do svatby hotový. Martin si byl jistý, že Barbora je ta pravá, a byl tedy ochotný si počkat.
– Dobře! Promluvím si s Barborou a uvidíme, jak to vymyslíme.