– No vidíš, synu! Jakou máš štědrou mámu! Jiní z dětí tahají peníze, a já vám rovnou pomáhám. V jaké fázi jsi teď?
– Odvezl jsem všechen nepořádek. Vyjmul jsem okna a strhal staré podlahy. Přemýšlím, že zbourám stěnu a postavím novou. Ta stará sotva drží. Co myslíš?
– Zboř! Určitě zboř a postav novou! Nechcete přece bydlet v bytě, který se každou chvíli může rozpadnout!
– Jo, ale to jsou další výdaje. Nemohla bys mi trochu pomoct?
– Odkud, synku? Vždyť víš, že žiju z mizerné výplaty. Měla by ti být hanba mě o něco žádat. Mohl bys spíš pomáhat matce ty! Vždyť vám dávám byt, který bych klidně mohla prodat – to mi po tátovi zůstal. A já ho dávám vám. Kolik rodičů dneska dává svým dětem nemovitosti? No?
– Dobře, mami, chápu.
– Popros svou Barborku! Koneckonců v tom bytě bude taky bydlet, mohla by se trochu finančně zapojit.
Poprosit o peníze svou přítelkyni Martin neriskoval, a tak se ze situace vykroutil po svém.
Barbora často přicházela do budoucího společného bytu a pomáhala svému snoubenci, jak jen mohla. Kateřina v bytě nebyla ani jednou od doby, co tam bydlela její tchyně. Nájemníky mohla přece vybírat i jinde, uvažovala. Možná právě proto jí připadal byt tak cenný. Čím více sil a financí do bytu Martin investoval, tím více pochyboval, zda udělal správně, že se do celé téhle záležitosti pustil.
Téměř každý rozhovor se teď točil kolem rekonstrukce, což neznamenalo, že by zanikly jiné téma ani že by opadla romantika mezi nimi. Po roce a půl od zahájení rekonstrukce požádal Martin Barboru o ruku a dvojice začala s přípravami na svatbu. Matka několikrát zopakovala svůj slib, že jim byt daruje jako svatební dar, a tvrdila, že jde už jen o formality s dokumenty.
Na svatbě pak slavnostně a důrazně pronesla řeč o tom, že mladým daruje hnízdečko lásky v centru města.
– Mám pocit, jako by nám darovala penthouse s výhledem na celou Prahu, a ne tu miniaturní garsonku, která ještě nedávno připomínala brloh, – zavtipkoval čerstvý ženich.
– Ani nemluv, když si vzpomenu, v jakém byla stavu – až se mi sevře žaludek! Nechápu, že se ti ji povedlo dát do pořádku. – přitakala Barbora.
– No jo, teď se do ní jen zabydlet.
– Na dokončovací práce můžeme využít peníze, co jsme dostali jako svatební dary, a pak se uvidí. Martine, už tvoje máma na nás byt přepsala?
– Ještě ne, po svatbě to zařídí. Slíbila to, a co slíbí – to dodrží.
A pak novomanželé udělali chybu, která je v budoucnu bolela.
Zatímco se nacházeli ve své zamilované euforii po obřadu, dokončili úpravy a vybavení bytu, začali nakupovat nábytek a domácí spotřebiče, matka je neustále krmila sliby, že to každým dnem vyřídí, aby „všechno bylo jako u slušných lidí”.
Tak uplynul první rok, pak druhý.
– Martine, prosím, promluv si s mámou. Tohle už vážně není vtipné! Tak okázale prohlásit, že daruješ byt, a pak to dva roky odkládat – to chce talent, – zklamaná Barbora už přestávala věřit, že tchyně mluvila pravdu.
– Miláčku, ty si neumíš představit, kolikrát jsem jí to připomněl, žádal ji, hádal se s ní. Je to jako mluvit do zdi! Pořád má něco – buď nemá čas, nebo je nemocná, nebo zapomněla na schůzku u notáře. A pokaždé z toho udělá téma, že je přece skvělá matka a že jí nevěříme, že pochybujeme o její poctivosti…
– Na jednu stranu má pravdu, neublíží přece svému jedinému dítěti? Když to slíbila, tak to snad i dodrží, – snažila se podpořit manžela Barbora, ačkoli i ona pochybovala o slušnosti jeho matky.
– A přesně na to spoléhá. Že i kdyby to nebylo teď, tak později ten byt připadne mně. A že přepis stát zbytečné peníze. Jenže mně už je trapně před tebou. Investujeme stejně, ale právo na ten byt mám jen já.
– Ty bys mi přece neublížil, že? – usmála se Barbora, ale v nitru ji, stejně jako jejího muže, sžíraly pochybnosti.
Po pěti letech už mladý pár s hádkami nutil matku, aby byt oficiálně přepsala na ně, protože investice do bydlení mezitím přesáhly nemalou částku.