Kromě rekonstrukce bylo třeba uhradit všechny dluhy, které se za roky neobývání bytu nashromáždily. V mladé rodině už přibylo dítě, potřebovali větší byt, jenže matka se bytu odmítala vzdát.
„Zbláznili jste se? Kde bych na to vzala tolik sil, abych prodávala váš byt? Vyřiďte si to sami!“ vymlouvala se Kateřina.
„Mami, rádi bychom, ale ty to pořád odkládáš! Takže to prodáš ty a dáš nám peníze.“
„Dobře, ale prodej zařiďte vy.“
Tím pádem uzavřela otázku darování a nenápadně přehodila veškerou odpovědnost na děti. Jenže jakmile se objevili vážní kupci, znovu začala zpívat tu svou: nemám čas, nemůžu, onemocněla jsem, nechce se mi. Ať se děti snažily sebevíc, prodej se nekonal.
Bylo to k zlosti a k zoufalství, kolik sil a peněz do bytu vložili, a všechno přišlo vniveč. Bez počátečního kapitálu nemohli počítat s novým bydlením. A že by dětem prostě půjčila nebo darovala peníze na nové — to Kateřina nechtěla ani slyšet.
„Zbláznili jste se? Kde bych na to vzala tolik peněz? Mysleli jste si snad, že jsem tajná milionářka?“
„Ale pořád se chlubíš tím, jak máš neuvěřitelné štěstí, že vyhráváš v loteriích. To sis nic nenaspořila?“ Martin ztrácel trpělivost.
„Tak hele, přestaň počítat moje peníze! Až přestanu dýchat, můžeš je klidně všechny sečíst! Ale do té doby jsou moje a mám právo je utratit, jak se mi zachce!“
„To nepopíráme, ale zkus nás taky pochopit. Roky jsi nás tahala za nos s tou garsonkou. Teď ji nechceš ani prodat, ani nám nic dát. My jsme za ty roky nic nenašetřili, všechno šlo do toho bytu, a nenapadlo nás, že bys nás nechala na holičkách.“
„Fuj, synu, to je ale ošklivé slovo! Nechala na holičkách! Mluvíš vůbec se svou matkou!“
„Tak mi vysvětli, proč se tak chováš? Mně už je trapně i před manželkou…“
„Jste jedna rodina, nemáš se za co stydět! A jestli to mezi vámi takhle skřípe, nebylo by lepší to skončit? Vyhoď ji a najdi si někoho lepšího!“
Martin zůstal oněměl. Matka tak lehce, téměř hravě, převedla rozhovor z tématu peněz k návrhu na jeho rozvod s milovanou ženou, že mu chvíli trvalo, než zase našel slova.
„Mami, jsi v pořádku? Jaký rozvod? Já svou ženu miluju! Máme dítě. Mačkat se ve třech na čtyřiceti metrech je hrozné. Ty žiješ sama ve třípokojovém! Táta ti ho přenechal a dal ho před smrtí kompletně do pořádku.“
A vtom Martina napadla drzá, ale zároveň vtipná myšlenka – přesně v duchu jeho matky.
„Mami, co kdybychom si to prohodili?“
„Cože?“ zamračila se.
„Slyšelas mě správně. My bychom se přestěhovali do tvého třípokojáku, máme přece dítě a potřebujeme víc místa. A ty do naší garsonky – i tak žiješ jenom v jednom pokoji, a aspoň nebudeš muset uklízet tři. Všem by to vyhovovalo! My bychom už neotravovali, nemuseli bychom shánět nový byt a tobě by odpadly náklady i papírování. Navíc jsme ten byt proměnili v dokonalý domov – luxusní rekonstrukce, moderní spotřebiče. Stačí vejít a bydlet!“
„Ty ses úplně zbláznil?!“ tvář matky se náhle změnila v neprostupně kamennou. „Mluv blbosti, když chceš, ale tohle už přeháníš! Proč bych měla dát své bydlení vám? Co jste dokázali vy sami? Umíte akorát něco požadovat od matky! Dva dospělí, zdraví lidé a chcete zdarma byt? Proč? Ne, milý můj, nejdřív něco udělejte, a pak uvidíme, jestli se i vy budete tak rádi vzdávat svého majetku!“
Martin poslouchal a vůbec netušil, o jakém bytě matka vlastně mluví – o tom jejich, nebo o tom svém.
„Mami, dobře, s tím prohozením jsem to asi přehnal. Ale tu garsonku už jsme dávno odpracovali. Má menší hodnotu, než co jsme do ní nacpali. A to nepočítám vlastní práci – většinu rekonstrukce jsme dělali sami. Tak ji prosím přepiš na nás, ať už s tímhle nekonečným sporem skončíme. Vždyť tys nám ji přece slíbila, tohle není fér.“
Výraz matky zůstal beze změny.
„Neslyšel jsi mě? Proč bych vám měla něco dávat? Vydělejte si sami! Nechce se vám pracovat – tak neplačte. Já vás nevyhazuju ze SVÉHO bytu, klidně tam zůstaňte, ale žádné přepisování ani prodej nebude! Je to můj majetek a vás se to vůbec netýká!“
Martin nevěřil vlastním uším. Pět let! Pět let on a jeho žena žili jako dva slepí koťata, věřili matčiným slibům, čekali, plánovali, investovali vlastní peníze. Matka celou dobu působila mile, upovídaně a usměvavě. Ale že by opravdu měla v plánu sliby dodržet? To ani náhodou. Až dnes spatřil její pravou tvář. Scénu dělat nechtěl. Rozhodl se, že si musí všechno srovnat, promluvit s manželkou a spolu najít, jak dál.
„Co prosím?!“ Barbora po Martinově vyprávění cítila, jako by ji opařili vařící vodou a pak hodili do sněhové závěje. „Ona že nechce?“