– Nechce? My si na to máme vydělat sami? Tak jsme si přece vydělali sami! Já tomu nerozumím – to se jako smí?
– Zřejmě smí, – svěsil hlavu Martin. – Její sliby přece nemůžou být základem pro získání majetku. Takže jsme pěkně v háji! Co budeme dělat?
– Já nevím! Teď vůbec nedokážu přemýšlet, – Barboře se chtělo plakat.
– Víš co? Pojďme k ní přistoupit stejně, jako ona přistoupila k nám, – navrhl náhle Martin.
– Jak to myslíš? My přece nemáme nic, co bychom mohli slibovat a roky slibem oddalovat.
– Ne, nechápeš. Pojďme jí tu byt nechat přesně ve stavu, v jakém nám ho tehdy předala. Jak se ukázalo – jen dočasně.
– Jakože co? Všechno tu rozmlátit? Tak to ne! Já do každého centimetru tohohle bytu vložila tolik práce!
– Ne, ne tak. Všechno, co jsme si koupili, samozřejmě odvezeme, až se budeme stěhovat. A teď prostě přestaneme platit nájem. Nahromadíme dluhů za služby tolik, kolik tu bylo, když jsme se sem nastěhovali. A ať se s tím popere. Myslí si, že je chytrá? No, my budeme chytřejší, – široce se usmál její manžel.
– Ale ona na to přijde, vždyť je majitelkou.
– Jak? Účty chodí sem. My jí nic neřekneme. A pak jednoho dne připravíme překvapení.
– Asi z toho nebude nadšená. Možná bychom do toho neměli jít? – Barbora byla mírumilovná a hádkám se spíš vyhýbala. Vždycky se snažila najít smířlivé řešení.
– Měli! Jak ona k nám, tak my k ní. Když chce, ať si vyděláme sami na bydlení, tak my začneme šetřit. A neplacení nákladů na bydlení nám k tomu pěkně pomůže!
Zpočátku bylo těžké si zvyknout na roli zákeřných dlužníků. Barbora se pokaždé při pohledu na slovo „dlužník“ na složence musela držet, aby ten účet nezaplatila. Ale Martin byl neoblomný. Chování matky ho nejen zranilo, ale také mu jasně dalo najevo, že jeho jako syna a jeho rodinu nepovažuje za důležité. Matka byla vždycky sobecká, ale tohle bylo na něj už moc.
Z bytu se museli odstěhovat ve chvíli, kdy je pracovníci technických služeb odřízli od plynu, elektřiny i vody. Stěhovali se potichu, aniž by o tom matku informovali. Přesto Martin s matkou stále telefonoval, jako by se nic nestalo. Její návštěvy odmítali, dokud jednoho dne nezavolala a nepozvala je na návštěvu. Podle hlasu Martin nepoznal, že nejde o pozvání, ale o frontální útok.
– Co jste to provedli, vy nelidi! Já vám dám bydlení na zlatém podnose a vy co? Co to má znamenat? – budoucí tchyně mávala synovi a snaše před obličejem nabitou složkou účtů za služby.
– Taky tě zdravíme, mami! Ty rovnou s dobrou náladou od dveří, a my ti ji chtěli říct až později, – usmíval se Martin.
– Později? Až kdy? Až dluhy převýší cenu bytu? Proč jste neplatili? To se vám líbilo žít zadarmo v hotovém, ale účty už jsou moc? A mlčeli jste! Nemáte ani kousek studu?
Barbora se přitiskla ke zdi a snažila se splynout s pozadím. Tchyně se bála a svého muže takhle rozzlobeného ještě neviděla.
– Zapomněli jsme. – pokrčil klidně rameny syn, až překvapivě přesně napodobující matčin pohyb, který jim předvedla před několika měsíci. Z očí mu šlehaly blesky, že by s nimi mohl zapalovat sirky.
– Zapomněli?! Na tohle se dá zapomenout? A že jste z bytu utekli, na to jste mi taky zapomněli říct?
– Neutekli jsme, jen jsme prostory opustili. Mimochodem, teď jsou v mnohem lepším stavu, než když jsme se sem nastěhovali. Tehdy jsme ti věřili na každé slovo!
– Vy! Příživníci! Já pro vás dělala první poslední, a vy co? Bezcitní! Moje máma měla pravdu, když mě přemlouvala, abych tě nechala v děcáku. Měla jsem ji poslechnout! Tolik peněz! Promarněných! Myslete na to! Dám vás k soudu, zkasíruju z vás každou korunu!
– A jak asi? Nejsme vlastníci. Bydleli jsme s tvým svolením, nejsme nájezdníci. A že se půl roku neplatilo? No tak jsme se vystěhovali. Ups, nějak jsme zapomněli tě informovat. Ale to už je tvůj problém – měla bys svůj majetek víc hlídat.
– Vydědím tě! – Kateřinou lomcoval vztek. – Všechno rozprodám! Utrácím to na cestování! A vám nezbyde nic! Radši budu sama, než s nezodpovědnými parazity místo rodiny!
– Mami, klid. Máš jedinečnou šanci si užít samotu. Věci už máme dávno sbalené, zbyly jen drobnosti. Takže klidně vyraž na cesty. Mně to nevadí. Já si na nové bydlení vydělám. A svého dítěte takhle nikdy nenechám. A ty jiného syna ani jinou rodinu už nenajdeš.
Martin vzal Barboru za ruku a odešli. Kateřina zůstala sama, naprosto přesvědčená o své pravdě. Ani na chvíli ji nenapadlo, že právě ztratila jediného syna, který měl hrdost a už nikdy nedovolí, aby si z něj někdo – dokonce ani matka – dělal srandu.