„Co to tu máme za pantofle v předsíni?“ ozvala se Petra a ztuhla ve dveřích, ani si nevyzula boty. Zírala na ošoupané, modré, jako loňská barva na kůlně, pantofle. Ne její. A rozhodně ne Pavlovy.
„Marie se stavila,“ ozval se z kuchyně hlas jejího muže. Klidný jako čerstvě vyžehlené prostěradlo. Ani stopa po překvapení nebo rozpaku. Všechno měl podle plánu – jen nebylo jasné, podle čího.
Petra pomalu odložila tašku, svlékla bundu. Srdce jí bušilo už ne kvůli třem promočeným autobusovým zastávkám ani kvůli dusnu v minibusu s chrčícím rádiem, ale kvůli něčemu lepkavému, nepříjemnému. Ten jeho klidný tón znala až příliš dobře: Pavel tak mluvil jenom tehdy, když něco tajil. Anebo když dělal, že se nic neděje.
„Jen tak?“ vešla do kuchyně. „Stavila se na čaj, popovídat si?“
Pavel seděl v pyžamu, i když bylo teprve sedm večer. Výraz měl odtažitý, jako když domovník tráví neděli. Oči těkaly, poklepával hrnkem o podšálek. To byl jeho signál: teď budu lhát, ale potichu.
„Poseděla, popovídali jsme. Stejně přijdeš pozdě, nevěděl jsem, kdy tě čekat.“
„Jo tak,“ nalila si Petra čaj, všimla si, že se jí trochu třesou ruce. „A já dnes měla poradu do devíti. Celý den na nohou. Nezeptal ses. Mohl jsi zavolat.“
„No tak, Petro, sama jsi říkala – nerušit. Práce je práce…“ zamumlal, aniž by se na ni podíval.
Posadila se naproti, mlčky. Dívala se, jak hraje „domácí pohodičku“. A jí už uvnitř tiše vřelo – bez píšťalky. Pavla znala: jakmile začal mlžit, vlekla se za tím stopa lží.
„Poslouchej, Pavle, řekni to rovnou. Proč sem chodí? Nejen kvůli čaji, že jo?“
„No a co jako? Je sama, důchod směšný. Přišla, poseděla. Všichni máme mámy, ne?“
„Všichni máme mámy, Pavle. Ale mámy nestojí v pantoflích uprostřed cizího bytu, kde spolu žijí dva lidé. Máme přece jasnou dohodu: žádní stálí hosté. Zvlášť ne ti, co lezou do cizích věcí.“
„Zase přeháníš. Máma je v pohodě. Jen má svůj styl. Chce, abychom to měli jako normální lidi.“
„Jako normální lidi – to znamená co? Že mi přerovnává prádlo ve skříni? Nebo cpe kartáč do lékárničky? Nebo když mě nazývá ‚ta tvoje‘, jako bych ti patřila podle nějakého rozkazu?“
Pavel zafuněl. Za oknem štěkal sousedův pes a podtrhl absurditu večera: cizí pantofle, manžel v pyžamu předstírající lhostejnost a ten tísnivý pocit, že tenhle domov už není úplně jejich.
„No tak se nerozčiluj,“ vydechl. „Navrhla… no, takový nápad. Ohledně bytu.“
„Jaký nápad?“
Nastalo ticho. Bylo slyšet, jak v radiátorech syčí vzduch.
„Vždyť jsme spořili… Spolu. Ale napadlo ji – třeba napsat byt na mámu. Na chvíli. Bydlela by tu, my bychom jí pomohli, a pak by to přepsala zpátky.“
„Ty ses zbláznil?“
„Nekřič. Bylo by jí klidněji. Nájem je těžký, její sousedka, Ivana, ji trápí…“
„Řekni radši rovnou: už jste to podepsali, nebo ještě ne?“
Mlčel. Promnul si kořen nosu a vstal od stolu.
„Probereme to jindy. Jsem unavený.“
„A já jsem co, čerstvá jako jarní šeřík?“ utrousila Petra. „Chceš mě vypect, Pavle?“
Stál tam shrbený, jako školák, co zapomněl domácí úkol.
„Jen myslím na mámu…“
„A já jsem kdo? Výdejčí z podnikové kantýny?“