On se odvrátil. A Petra náhle pochopila: tohle je právě ten moment — kdy je člověk fyzicky vedle tebe, ale duchem už dávno jinde. Mluvíš, ale jako bys ani neexistovala.
„Zítra si beru volno. Jdu k právníkovi. A jestli se tvoje maminka ještě jednou ukáže — ať se pak nediví, že bude mít protézu.“
Pavel beze slova odešel do koupelny. Ozval se šum vody.
A Petrovi se už v hlavě skládal plán — chladný, přesný, jednoduchý. A poprvé po dlouhé době pocítila klid.
Vzbudil ji zvláštní praskavý zvuk — jako by někdo sundával fólii z nové skříně. Natáhla se po telefonu: 07:03. Sobota. Mohla by zůstat v posteli… ale zvuk se ozval znovu, se známým odkašláním, takže Petra už přesně věděla — tohle ráno nebude dobré.
Bosky vyšla do chodby — nohy se lepily k linoleu, na kterém už stačila zaschnout včerejší špína.
V kuchyni, u stolu, stála Marie. Její župan nebyl jen zelený, ale přímo toho zvláštního odstínu, který by v módních časopisech popsali jako „mlha nad brokolicí“, ale v reálném životě spíš jako „už dávno měl jít do popelnice“. V jedné ruce nůž, v druhé bochník chleba, a krájela ho šikmo, jako by se nechystala na snídani, ale spíš na kulinářský trest.
„Ó, tak ses přece jen probrala. Dobré ráno, Petro,“ pronesla, aniž by otočila hlavu. Hlas měl tón chladný a rovný, jako když na pitevně vyplňují karty. „Nemůžeš spát? No jo, někteří lidé holt nemají tak čisté svědomí.“
Petra polkla. Tohle už nebyl obyčejný „čaj s maminkou“. Tohle vypadalo jako promyšlená operace — plánovaná a ze všech stran krytá.
„A co tu děláte?“ její hlas zněl chraplavě, jako starý radiátor v zimě. „Pavel říkal, že jste se včera jen zastavila…“
„Pavel?“ přimhouřila oči a pousmála se Marie. „Říct Pavlovi pravdu je jako umývat kočku. Ať ho, chudáčka, vychovávám sebevíc — stejně je to k ničemu.“
„On není můj svěřenec. Je to můj muž.“
„Opravdu? Podle občanky to tak možná je, ale jinak…“ Marie zvedla obočí. „Můj zesnulý Vladimír — ten si beze mě ani konvici nezapnul. A ten tvůj? Jako bych tě připoutala k lavičce. Byt, s prominutím, napsal na sebe. Klukovi je, prosím pěkně, devětatřicet, a pořád jak ve vazbě.“
Petra beze slova odešla do pokoje. Vrátila se s dokumenty v ruce a položila je na stůl.
„Tohle je kopie darovací smlouvy. Snad jste ji neztratila?“
Nůž dál cinkal o prkénko, pak se zastavil. Tchyně položila bochník chleba, otřela si dlaně o župan.
„Takže jsi ji našla… No a? Chceš se soudit s manželovou rodinou?“
„Já nemám manželovu rodinu. Mám jen jednoho muže, se kterým jsme sedmnáct let šetřili na tenhle byt. Nosila jsem punčocháče, co se trhaly rychleji než školní ponožky. A teď mám, co — odstředit to máma v důchodu? A já jsem tady jen jako dělná včela.“
Marie se na ni podívala, jako by před ní neležela smlouva, ale otevřený vřed.
„Přeháníš, Petro. Jen jsme chtěli, aby všechno bylo v klidu. Když je byt napsaný na mně — nižší daně, a… méně problémů. Pavlovi práce kolísá. A já — já jsem jistota. Léta, zkušenosti…“
„Zkušenosti? Vy si neumíte ani sama zaplatit telefon! Mám vám připomenout, jak se otevírá ‚bankovnictví online‘? Nebo zase budete opisovat hesla na papírek?“