Petra vzdychla.
— Tak přijďte. Jen si nezapomeňte přezůvky, — dodala.
Jiří na druhém konci linky potichu zahlaholil a zrušil spojení.
Petra seděla nehybně uprostřed postele. Ráno se rozlilo pokojem, studené a přehledně nemilosrdné. Nebyl tu Pavel, nebyla tu ani Marie. Byl tu jen vzduch prosycený tíhou věcí, které se už nikdy nevrátí zpět.
Pomalu vstala, přetáhla si přes hlavu tričko a došourala se do kuchyně. Na podlaze stále ležely střepy z talířku s kočkou. Opatrně je smetla do staré plastové misky a postavila na parapet. Na připomínku.
Dopoledne uteklo v očekávání. Kolem desáté dorazil Jiří a měl s sebou rozeklaný úřední výraz.
— Tak co máme, — řekl si spíš pro sebe.
Petra ho pustila dovnitř, vedla chodbou a ukázala na igelitový pytel.
— Věci, — oznámila. — Nejsou moje, nemám na ně místo ani potřebu.
Jiří pokýval hlavou, něco si zapsal. Pak si dal kolečko po bytě, zapsal, že Pavel zde není přihlášen k trvalému pobytu, a že mezi stranami došlo ke konfliktu na osobní úrovni, ale bez známek násilí.
— Tak. Já vám kopii zaprotokolovaného aktu nechám, — řekl. — Chce podat protistrana občanskoprávní žalobu, má na to právo.
Petra přikývla. Byla klidná — tím zvláštním typem klidu, kdy už člověk ví, že bouřka přešla, ale voda stoupá potichu, zákeřně.
— On se vrátí, víte to, že.
Jiří to neřekl jako policista. Spíš jako starší bratr.
— Oni vždycky zkouší přijít zpět.
Petra se jemně usmála.
— A já zůstanu stát u dveří. S klíčem zastrčeným napříč.
Jiří přikývl, nasadil si čepici a odcházel bez dalšího slova. Za tichým zaklapnutím dveří se konečně v bytě usadilo ticho, to pravé — ne to napjaté po výbuchu, ale hluboké a klidné.
Ticho, ve kterém člověk slyší sám sebe.
Petra šla do ložnice, vytáhla kufr.
Protože věděla — tohle je začátek.