— Pojďte dál. Chcete čaj? Nebo jed?
V bytě bylo takové ticho, že i lednička začala kapat, jako by si stěžovala.
Petra seděla u stolu a otáčela v ruce propisku. Naproti ní seděla mladinká advokátka s účesem „právě přilezla z finančáku oknem“ a s deskami s nápisem „Ochrana vlastnictví“.
— Výpověď jste podala — dobře. Ale teď je tu nový problém.
— Jaký zas? — přimhouřila oči Petra.
— Objevila se neteř vaší tchyně. Zuzana. Tvrdí, že peníze na byt poslal její otec, Ondřej.
— Jaký Ondřej? Vždyť je od padesátého roku v Kanadě.
— Ano. Ale tady je dopis — prý v roce 2012 poslal osmnáct tisíc „na potřeby rodiny“. Když to šlo na byt, znamená to, že část bytu patří jim.
— Skvěle. Tak máme nový typ podvodu — „byt na splátky pro příbuzné“.
Advokátka pokrčila rameny.
— Mají silného právníka. Zkusí přes soud pozastavit vystěhování.
— Jen do toho. Klidně bych je tady všechny nastěhovala: Pavla, Marii, neteř s očima jako hladová losice. A Ondřeje po Zoomu, ať se taky připojí.
Druhý den někdo zaklepal na dveře. Ve dveřích stála Zuzana. Hubená, v šedém kostýmu, s výrazem „prodávám pojištění, ale snídám vás“. Za ní stál Pavel — jako nepříjemné echo.
— Dobrý večer. Přišli jsme v míru. Chceme to vyřešit bez soudu.
Petra je pustila dál. Postavila konvici. Ne ze slušnosti — tenhle rozhovor sliboval být hořký, a její čaj vždy působil jako projímadlo.
— Povězte, Zuzanko. Ale žádné „jsme jedna rodina“ — na to mám alergii.
Zuzana vytáhla tablet.
— Všechny převody jsou tady. Osmnáct tisíc dolarů v roce 2012. Účel — pro rodinu Pavla a Marie. Když šly na byt, měla by se vrátit částka, nebo vyčlenit podíl.
Petra se krátce a suše zasmála.
— Chcete, abych vám ukázala účtenku z Alberta? Rok 2013. Je tam „sýr, salám, zelí“. To je taky „na potřeby rodiny“. Možná vám můžu dát skříň?
Pavel se zaškaredil.
— Petro, my přece nechceme válku…
— Opravdu? A to, jak jsi v noci loudil klíče od souseda? Myslíš, že bude mlčet? Máme sice starý dům, ale není hluchý. Věra ze třetího patra včera popsala celý tvůj outfit. Tepláky se skvrnou na koleni — ideální na tajné operace.
Zuzana zatnula zuby.
— Jestli nepůjdete na dohodu, podáme žalobu. I morální újmu přičteme.
— Za co? Za rozbitý hrnek nebo rozbité iluze?
— Upozornili jsme vás. Soud rozhodne.
— A vyřizujte Marii, že její sklenici marmelády vrátím, jakmile mi vrátí pokus ukrást mi život.
Za dva měsíce přišlo soudní rozhodnutí.
Petra vyhrála. Kanadské převody byly uznány jako dar, nemající vztah k bytu. Vystěhování Pavla bylo potvrzeno jako zákonné.
Za týden — dopis. Na papíře cizím písmem, určitě matčiným.
„Petro. Všechno se pokazilo. Promiň. Nemáme kde být. Máma onemocněla. Zuzka odjela. Jestli můžeš… nech to být.“
Petra si ho přečetla. Pomalu roztrhala. Papír se trhal lehce, jako jejich manželství.
Pustila hudbu, vytáhla z kredence láhev vína, sedla si k oknu.
A poprvé po mnoha letech — se zhluboka nadechla.
Měla byt.
Měla srdce.
A v něm — konečně — byl klid.