Jakub se vymlouval a vymýšlel desítky důvodů.
Někdy, když měla Barbora už tak špatnou náladu, rozčilovala se a vyvolávala hádku. Ale nikdy jí to nevydrželo dlouho – Barbora neuměla zůstat naštvaná nebo dlouho uražená.
Další dva týdny proběhly klidně a tiše. Barbora se snažila zahánět myšlenky na to, že její vztah s Jakubem nikam nevede.
***
Barbora odemkla dveře do bytu a zarazila se: dnes měla zkrácený den a vrátila se domů dřív. Jakub se ale v pátek obvykle zdržel v práci.
V bytě mělo být ticho, ale teď tam zněla hlasitá hudba.
Barbora opatrně vstoupila dovnitř a zamířila do obýváku. Tam Jakub tancoval do rytmu melodie a nevnímal nic kolem sebe.
– Jakube? – pokusila se Barbora překřičet muziku.
Jakub vykulil oči a překvapeně se na ni zadíval.
– Á, už jsi doma! Pojď sem!
Přitáhl Barboru k sobě a roztočil ji v tanci. Několik minut si Barbora užívala blízkost milovaného muže. Pak ale píseň skončila.
– Co je k večeři? – zeptal se Jakub jako obvykle.
– Pelmeně. Nechtělo se mi vařit, – přiznala Barbora.
– Beru!
Barbora se převlékla a postavila vodu na plotnu.
– A co ty, proč jsi tak brzy doma? – zeptala se Jakuba.
– Od dnešního dne jsem na nemocenské, – oznámil.
Barbora se k němu prudce otočila.
– Cože? Jsi v pořádku? Co se stalo? Proč jsi nezavolal?
Jakub se rozesmál.
– Klid, Barboro. Je to v pohodě. Téměř. – Vyhrnul si triko na zádech a ukázal obvaz. – Malá nehoda.
– Hrozně jsem se lekla, – přiznala Barbora.
– Neboj se, jsem tvrďák!
Už byly dvě týdny, co byl Jakub na nemocenské. Ukázalo se, že to skutečně nebylo nic vážného, ale Jakub si prostě chtěl odpočinout, tak požádal známého lékaře, aby mu napsal neschopenku na dva měsíce.
– Neplánovaná dovolená! – jak tomu sám říkal Jakub.
Barbora si myslela, že nemocenská jejich vztahu prospěje, ale ukázalo se, že Jakub je přes den stejně pryč jako dřív, a večer, jako vždycky, požadoval jídlo a zábavu.
Po měsíci Jakub přišel s další „úžasnou“ novinkou:
– Potřebuju peníze!
– Co prosím? – zeptala se Barbora udiveně.
– Peníze! Barboro, zapomněla jsi, že jsem na nemocenské? Tento měsíc mi poslali pár korun. Takže opravdu počítám s tvou pomocí. Vždyť spolu žijeme, máme si pomáhat!
– Ale máme přece oddělené účty, – řekla Barbora tiše, jako by se omlouvala.
Jakub odfrkl.
– No a? Budeš se dívat, jak trpím? Barboro, jsem dospělý chlap. Abych byl šťastný, potřebuju peníze!