Barbora přikývla, i když ani nevěděla proč. Než odešel z místnosti, Jakub prohodil:
– Zítra ráno potřebuju deset tisíc. Na benzín a osobní výdaje!
Zůstala sama s informací, která ji doslova zasáhla jako rána.
„Kde mám sehnat tolik peněz?“ přemýšlela Barbora. „Do výplaty je ještě daleko, zálohu mi nedají… Mám poprosit Adélu?
Ta mi samozřejmě půjčí, ale pak mi to bude při každé příležitosti omlacovat o hlavu. Opravdu budu muset sáhnout do rezerv?“
Nechtěla milovaného muže zklamat, a tak Barbora vysypala všechny své „nouzové zásoby“ a dala Jakubovi požadovanou částku.
Celý následující měsíc Jakub nenápadně tahal z Barbory další peníze a zároveň se rozčiloval, že jídlo je příliš obyčejné a bez chuti.
– Zase nebude maso? Barbora, já teď potřebuju pořádně jíst! Dobře víš, že chlapa je třeba krmit masem!
Kde je hovězí? Nebo alespoň krůta? Kuřecí žaludky už mi lezou krkem – proč je vůbec kupuješ? A ovoce kde je?!
Barbora odpočítávala dny do konce jeho nemocenské. Potřebovala, aby se Jakub konečně vrátil do práce, jinak všechno její úsilí přijde vniveč.
Dluhy se hromadily, blížila se splátka hypotéky a Jakub chtěl stále víc.
Barbora znovu a znovu přepočítávala svůj „rozpočet“ a zoufale přemýšlela.
Nic nevychází! Spolu s Jakubem jim do výplaty zbývalo sotva osm tisíc. A ještě se musí zaplatit energie a služby…
– Co mám dělat? – zamumlala Barbora a aktualizovala bankovní aplikaci.
Zůstatek hypotéky se nezměnil a vynechat platbu by si Barbora nikdy nedovolila. Bez jídla ještě přežije, ale bez střechy nad hlavou ne.
Odložila telefon a zhluboka se nadechla. Může to oddalovat, jak chce, ale nepříjemnému rozhovoru neunikne.
Zvedla se z místa v kuchyni a zamířila do obýváku – bylo třeba Jakubovi naznačit, že je načase vrátit se do práce, jinak to dlouho neutáhnou.
Snažila se srovnat si myšlenky, když ji z rozjímání vytrhl Jakubův hlas.
– Kolik potřebuješ, Eliško?
„Kdo je Eliška?“ pomyslela si Barbora.
Moderní telefony mají dost kvalitní reproduktory, a tak se Barbora tiše přiblížila ke dveřím a naslouchala:
– Zase se mi porouchalo auto, Jakube. Potřebuju tak padesát tisíc na opravu.
Jakub se zasmál.
– Dobře, miláčku. Hned ti to pošlu.
„Miláčku?!“ rozčílila se Barbora v duchu.
Rozrazila dveře právě v momentě, kdy Jakub hovor ukončil. Hodil po ní pohledem a překvapeně se zeptal:
– Co jsi tam dělala?
– Poslouchala jsem jeden velmi zajímavý rozhovor. Jak se má Eliška? – Barbora se posadila na gauč.
Jakub se ani nezačervenal. Ušklíbl se a podrážděně odpověděl: