– Ale no a co? – odsekl Jan. – Za rok se to zaplatí, když všechno půjde, jak má. Nemysli na svoje ženský strachy, musíš se dívat šířeji. To je investice do budoucnosti. Do rodiny.
Slovo „rodina“ zaznělo jako kladivo. Podvědomě jsem sevřela kabelku pevněji. Uvnitř ležel můj nový platový účet. Moje první skutečně samostatné rozhodnutí za dlouhé roky.
– Pavel přece není poprvé, co se pustí do nějakého podnikání… – zkusila jsem namítnout tiše. – A všechno končilo dluhy, nervy… My s tebou jsme si tím už prošli.
– Tak tentokrát to vyjde! – přerušil mě Jan, bubnoval prsty po volantu. – Kluk je chytrý, nápady má, prostě trochu smůla. Všichni tím procházejí. Ty nemůžeš podpořit vlastního manžela? Tebe život nepoučil?
Mlčela jsem. Po tváři mi zvolna sklouzla slza, i když jsem nenáviděla brečet před ním. Odvrátila jsem zrak a zírala, jak stromy ubíhají za oknem. Připadalo mi, že jediné, co se v mém životě skutečně pohnulo, byl ten bankovní účet – jediný kousek svobody, který byl čistě můj. A právě teď se natahovala ruka, která si ho chtěla vzít.
Jan si mé ticho vyložil jako kapitulaci. Potěšeně kývl sám pro sebe:
– No vidíš, tak je to správně. Dej jen Andrejovi šanci, dál si poradí sám. Uvidíš. Ještě budeme pyšní.
Já však věděla své. A poprvé za celá léta jsem si pomyslela: „Už nikdy.“