– Dodávka, vybavení… To je moje nová roční mzda, možná i víc.
– No a co? Pak se podnikání rozjede a všechno se ti vrátí i s úroky! – prohlásil samolibě Jan, jako by už v duchu přepočítával budoucí zisky. – Nechovej se jako skrblík, Jano. Nejsme přece cizí lidé.
Večer, jak jsem čekala, se konala „rodinná rada“. Pavel přijel taxíkem, voněl drahou kolínskou a měl na sobě značkové tenisky, které absolutně nekorespondovaly s jeho statusem nezaměstnaného. Na kuchyňský stůl rozložil vytištěné fotografie pojízdných kaváren, ceníky na kávovary, výpočty „přibližného zisku“. Jan seděl vedle něj, důležitě přikyvoval a sem tam utrousil: „Vidíš, všechno promyšlený!“ nebo „Podnikatelský duch, můj syn!“
Mlčky jsem nalévala boršč do talířů. Voňavý, sytý, přesně takový, jaký měl Jan rád. Vždycky jsem se snažila být dobrou manželkou. Vytvářet pohodu, vařit chutně, neodporovat kvůli maličkostem. Když jsme se vzali před dvaceti lety, byl jiný. Pozorný, starostlivý. Pracoval na stavbě jako obyčejný dělník a já tehdy čerstvá absolventka v knihovně. Bydleli jsme v mojí malé garsonce po babičce a byli jsme šťastní. Chodili jsme po nábřeží, jedli zmrzlinu a on mi recitoval básně, které sám napsal. Neobratné, ale upřímné. Kam to všechno zmizelo? Kdy se jeho péče změnila v kontrolu a láska v rutinu? Asi tehdy, když se stal mistrem, obklopil se známostmi a penězi. A já zůstala „tichou Janou z knihovny“. A když po smrti své první ženy přivedl do našeho domu desetiletého Pavla, přijala jsem ho jako svého. Prala jsem mu věčně špinavé džíny, kontrolovala úkoly, léčila ho z nachlazení. A on vyrostl a teď na mě hleděl jako na překážku na cestě k rychlému zbohatnutí.
– …takže počáteční investice bude asi milion a půl, – horlivě vysvětloval Pavel a ukazoval prstem do svých papírů. – Ale během půl roku se to všechno vrátí! Jano, vždyť je to zlatý důl!
Poprvé za celý večer se na mě obrátil přímo, a jeho mazlavý pohled mě přiměl se otřást.
– Pavle, to jsou hodně velké peníze, – řekla jsem tiše. – Já je nemám.
– Ale jak to, že ne? – falešně se usmál. – Táta říkal, že máš teď nové místo, lepší plat… Můžeš si vzít přece úvěr, banka ti na základě příjmu určitě vyjde vstříc. Jsi teď přece cenný zaměstnanec! Banky se o tebe poperou.
Jan ho okamžitě podpořil:
– Kluk má pravdu! Půjčku vezmeme na tebe a on to bude sám splácet ze zisku. Všechno poctivé. Nemáš se čeho bát.
Sklesle jsem se zadívala do talíře s vychladlým borščem. Nemám se čeho bát… Kromě svého jména, svého příjmu, své budoucnosti. Všechno už dávno rozhodli beze mě. Nebyla jsem účastnicí diskuze, ale zdrojem. Bankomatem, co navíc umí uvařit boršč.
– Musím si to promyslet, – vysoukala jsem ze sebe. To byla tehdy ta nejodvážnější věta, na kterou jsem se zmohla.
– Co je na tom co promýšlet?! – rozčílil se Jan. – Je potřeba jednat, než nás někdo předběhne! Jano, nepřekážej!
– Řekla jsem, že si to promyslím, – zopakovala jsem trochu hlasitěji, sama překvapená vlastní odvahou.
Další den v práci jsem byla duchem úplně jinde. Písmena ve starých knihách se mi slévala před očima, myšlenky utíkaly. O polední pauze si ke mně přisedla Tereza, mladá kolegyně z vedlejšího oddělení. Byla můj naprostý opak: rázná, moderní, s krátkým sestřihem a piercingem v obočí. Před pár lety se rozvedla a teď žila sama ve svém bytě na hypotéku, hodně cestovala a vypadala naprosto spokojeně.
– Jano, proč ten zamračený obličej? Nedali ti prémie k novému místu? – zažertovala vesele a otvírala krabičku se stylovým jídlem s quinoou.
A já, naprosto nečekaně, jsem jí všechno řekla. O manželovi, o nevlastním synovi, o pojízdné kavárně a půjčce. Mluvila jsem zmateně, roztěkaně, připadala si hloupě a slabě. Tereza poslouchala mlčky, nepřerušovala mě, jen občas zamračila své úzké obočí.
– Hm, – protáhla, když jsem skončila. – Klasika. Usadili se ti na krku a ještě mávaj nohama. Moje babička vždycky říkala: „Když kůň táhne, ještě mu naložej.“ A to přesně sedí na tebe, Jano.
– Ale vždyť je to rodina, – namítla jsem ze zvyku. – Měla bych přece pomáhat.
– Komu? Dospělákovi, kterej ve třiceti neumí vydělat korunu? Nebo manželovi, co považuje tvoji výplatu za svou? – Tereza se na mě vážně podívala. – Jano, poslouchej. Můj ex byl stejnej. „Potřebujeme nové auto“, „musíme udělat rekonstrukci u mojí mámy“. A když jsem se ho zeptala: „A co potřebuju JÁ?“, byl úplně překvapený. Ukázalo se, že nepotřebuju nic. Jen obsluhovat jeho přání. Tak jsem si vzala tu svoji půlku „potřebujeme“ a odešla. A víš co? Ani jednou jsem toho nelitovala.
Dojedla svou quinou a dodala jemněji:
– To je tvoje rozhodnutí. A tvoje výplata. Ty sis ji vydělala. Ne oni. Zamysli se, co chceš ty sama. Ne pro ně. Pro sebe.
Její slova mi zněla v hlavě po zbytek dne. „Co chci já vlastně?“ Zvláštní, téměř zapomenutá otázka. Tak dlouho jsem se na to sama sebe nezeptala. Chci nové auto? Ne, mám ráda chůzi a cesty tramvají, kde můžu pozorovat město. Chci kožich? Ne, je mi líto zvířat. Já chci… já chci ticho. Chci se vracet z práce do klidného bytu, kde ode mě nikdo nic nechce.