Chci si uvařit šálek bylinkového čaje ve svém oblíbeném hrnku, sednout si do křesla u okna, vzít do ruky knihu a číst, dokud se nesetmí. Chci o víkendu nejet k tchyni na chatu, ale sama do muzea. Jen tak se toulat sály, dívat se na obrazy. Chci si koupit to přepychové plnicí pero a krásný deník v kožené vazbě, kam bych si zapisovala své myšlenky. Tak prostá, tak bláznivá a v mém současném životě tak nemožná přání.
Večer mě doma čekalo další kolo nátlaku. Volala tchyně, Milena.
– Jano, zdravím tě, drahoušku! – rozverně prozpěvovala do telefonu. – Jan volal, celý rozčilený. Prý nechceš podpořit vnuka. Pavel se přece snaží pro rodinu, chce se postavit na vlastní nohy a být nám všem oporou. A ty… No jak je to možné, Jano? Vždyť jsme v tebe doufali. Ty jsi přece ta nejrozumnější v naší rodině.
Její medový hlas na mě působil jako smyčka. Vždycky dokázala obrátit věci tak, že jsem se cítila provinile. Vina za to, že jsem unavená, že chci něco jen sama pro sebe, že nejsem opět připravená obětovat své zájmy.
– Mileno, ještě jsem se nerozhodla, – odpověděla jsem unaveně.
– A co je na tom k rozhodování? Pomoci blízkému člověku je přece posvátná věc! Jana nenaštvi, je sice horkokrevný, ale umí se rychle uklidnit. Udělej, co žádá, a v rodině bude klid.
Klid v rodině. Klid vykoupený cenou mého sebevědomí.
Následující dny se proměnily ve studenou válku. Jan se mnou sotva promluvil, večeřel demonstrativně sám a hlasitě práskal dveřmi. Pavel mi psal do zpráv smutné smajlíky a posílal odkazy na články „Jak začít podnikání od nuly“. Držela jsem si odstup s tím, že mám hodně práce v novém zaměstnání. A nebyla to lež. Práce mě skutečně pohltila. Třídila jsem archivy, skenovala vzácné knihy z 18. století, cítila jsem se jako objevitelka. Moje nová skromná platební karta ležela v peněžence a já ji občas vytáhla jen proto, abych ji držela v ruce. Byla to kotva, která mě držela nad hladinou cizích přání.
Jednoho dne jsem nevydržela. Po práci jsem vešla do drahého papírnictví a koupila si to pero. To přesně vyhlédnuté. Těžké, se zlatým hrotem a tělem z tmavě vinné pryskyřice. A k tomu zápisník s tlustým koženým obalem. Utratila jsem za to skoro deset tisíc – částku, kterou bych si dříve nedovolila bez výčitek svědomí. Donesla jsem si nákup do knihovny, schovala jej do šuplíku svého stolu a cítila jsem se jako spiklenkyně. Byl to můj malý vzdor. Moje osobní území.
Bod, odkud už není návratu, nastal o týden později. Přišla jsem domů unavená, ale spokojená – dokončili jsme digitalizaci unikátního atlasu Brna. Jan mě přivítal ve dveřích nezvykle nadšený.
– Mám pro tebe novinku! – zvolal. – Pamatuješ, jak Pavel říkal, že objevil ten dodávkový vůz? Představ si, domluvil jsem to! Zítra se na něj jedeme podívat!
– Podívat? – zarazila jsem se. – Ale přece jsme ještě nic nedomluvili ohledně peněz.
– A co bys chtěla domlouvat? – zářil. – Všechno jsem zařídil. Volal jsem starému známému v bance, no víš přece, Romanovi. Vysvětlil jsem mu situaci. Řekl, že není problém. Na tvoji novou výplatu dávají až dva miliony. Zítra tam prostě jen zajedeme, podepíšeš pár papírů – a hotovo! Už jsem i s prodavačem domluvil zálohu.
Dívala jsem se na něj a pomalu mi docházel vzduch. Zanechal zálohu. Domluvil se s bankou. Všechno rozhodl. Moje role byla jen podepsat. Nebyla jsem jen bankomat – byla jsem nástrojem, neživým předmětem.
– Zálohu? – zopakovala jsem a můj hlas zněl dutě a cize. – Odkud jsi vzal peníze na zálohu?
– Prosím tě, – mávl rukou. – Vzal jsem z tvé staré karty, zůstalo tam ještě třicet tisíc. Stejně teď leží ladem. Vždyť už bereš výplatu na tu novou.
Vzal peníze z mé karty. Bez dovolení. Nejenže nepožádal, nevyvíjel nátlak – sáhl mi do peněženky jako zloděj.
V tu chvíli se ve mně něco přetrhlo. Ta tenká nitka trpělivosti, kterou jsem roky spřádala, praskla s ohlušujícím puknutím.
– Ne, – řekla jsem. Tak tiše, že to zřejmě nezaslechl.
– Co „ne“? – zamračil se. – Ne „ne“, ale „ano“. Zítra v deset buď v bance. Roman tě bude čekat.
– Řekla jsem: NE. – Zvedla jsem k němu oči a myslím, že mě tehdy po mnoha letech poprvé opravdu uviděl. Neznámou, cizí ženu s ledovým pohledem. Ne svou „Janu-manželku“, ale člověka, kterého nezná. – Nejedu do žádné banky. A nic nepodepíšu.
Na zlomek vteřiny ztratil řeč. A pak se mu obličej začal zalévat rudou.
– Ty… ty ses zbláznila? Já už to s těmi lidmi domluvil! Dal jsem slovo!
– To je tvůj problém, – odsekla jsem a sundávala kabát. Ruce se mi už netřásly. Uvnitř byla tichá, ledová prázdnota. – Dal jsi slovo – tak to také dotáhni. Beze mě. A bez mých peněz.
– Jo, tvých peněz?! – zařval. – Co si to o sobě myslíš? Knihovnice! Dusíš se tam prachem za pár šupů! Jednou za život ti přidali výplatu a ty už si nasazuješ korunu?! Beze mě bys zůstala zavřená ve svém kumbálu! To jsou NAŠE společné peníze, protože jsme RODINA!