– Ne, Jane. To jsou MOJE peníze. Vydělala jsem si je. Svým rozumem a vlastní pílí. A nedovolím, aby skončily u dalšího ztroskotaného nápadu tvého neschopného synka.
To byla rána pod pás. Zalapal po dechu vzteky.
– Ty… Ty mi nech syna na pokoji! On…
– Co on? Že se snaží? – hořce jsem se rozesmála. – On se snaží jenom žít na cizí účet! Nejdřív na tvůj, teď to zkusil na můj. Dost. Tenhle večírek skončil.
– Ještě toho budeš litovat! – křičel mi do zad, když jsem odcházela do naší ložnice a zavírala za sebou dveře. Opřela jsem se o ně, těžce dýchajíc. Srdce mi bušilo jako zběsilé. Ale nebyl to strach. Byla to svoboda. Hořká, děsivá, ale opojná.
Nespala jsem celou noc. Ležela jsem a zírala do stropu, naslouchajíc, jak Jan na kuchyni tříští nádobím, potom dlouho a zuřivě s někým telefonuje. Určitě se synem nebo matkou. K ránu se v bytě rozhostilo ticho.
Vstala jsem jako obvykle v šest. Umyla jsem se, oblékla. Ale místo toho, abych šla do kuchyně a připravila snídani, vzala jsem si kabelku, novou propisku, svůj nový blok a ticho vyšla z bytu.
Město se teprve probouzelo. Metaři vlekle zametali chodníky, občas projelo auto a tiše zasyčelo pneumatikami po asfaltu. Nejela jsem do práce. Vydala jsem se pěšky směrem k nábřeží. Ranní vzduch byl svěží a chladivý. Došla jsem ke Chkalovskému schodišti, sešla až k vodě. Řeka byla obrovská, šedá a klidná. Stála jsem a dívala se na její pomalý, silný proud.
Co dál? Netušila jsem. Nemohla jsem se vrátit do toho bytu, k tomu člověku. Ne po tom, co mi dal najevo, kde je moje místo. Místo věci, funkce, peněženky. Ale odejít bylo děsivé. Kam? Babiččin starý garsonka byl už dávno prodán, peníze investovány do koupě naší třípokojové, kde teď hospodařil Jan. Neměla jsem nic, kromě výplaty a té nové, zatím prázdné debetní karty v peněžence.
Vytáhla jsem blok a propisku. Prsty se přirozeně položily na hladký, teplý povrch. Otevřela jsem první stránku a napsala: „Co vlastně chci?“
A pod to, po řádcích, jsem začala psát:
1. Pronajmout si byt. Malý. Jen pro sebe.
2. Podat žádost o rozvod a o vypořádání majetku.
3. Zapsat se na kurz italštiny.
4. Jet do Olomouce na bílé noci.
5. Naučit se péct kváskový chléb.
Seznam rostl. Některé body byly směšné, jiné naivní, některé děsivě vážné. Ale všechny byly moje. Psala jsem a s každým řádkem se mi dýchalo lehčeji. Pevně utažený uzel strachu a viny, který mi svíral hruď celé roky, se začal pomalu uvolňovat.
Odpoledne jsem zavolala Tereze.
– Jano? Co se děje? Co máš s hlasem? – ozvala se okamžitě ustaraně.
– Terezo, mám na tebe netradiční prosbu. Mohla bych u tebe pár dní zůstat? Než si najdu bydlení.
– Nejen pár dní, – odpověděla bez zaváhání. – Přijeď. Adresu znáš. A přestaň mi vykat.
Večer jsem za doprovodu Terezy a jejího přítele přijela k našemu domu. Jan tam byl. Seděl v kuchyni, ztrhaný a rozzlobený. Když mě uviděl, vyskočil.
– Už jsi zpátky! Prošla ses? Myslela sis, že tě budu prosit na kolenou?
– Jenom si balím věci, – řekla jsem klidně a šla do pokoje.
Balila jsem jen to své. Knihy, trochu oblečení, šperkovnici s pár lacinými šperky, fotografie rodičů. Pracovní notebook. Skrytou v polici propisku a blok.
– A kam si myslíš, že jdeš? – zavrčel za mnou. – Myslíš, že tě ještě někdo bude chtít v tvém věku?
– Já se chci sama pro sebe, – odpověděla jsem bez otočení. – Sobě chci být dost.
Když jsem stála ve dveřích se dvěma kufry, řekl si svůj poslední triumf, o kterém si zřejmě myslel, že mě zlomí:
– Byt je napsaný na mě, jestli jsi zapomněla. Polovina mi ze zákona patří. Nedostaneš nic.
– Požádáme soud o rozdělení. I majetku, i dluhu, který možná přeci jen vezmeš, – podívala jsem se na něj naposledy. Přede mnou stál cizí, zestárlý, rozzlobený muž. Po tom klukovi, který mi recitoval básně u řeky, nezůstalo nic. A ani po té zamilované dívce ve mně.
Tečku jsme udělali za půl roku. Soud, rozdělení bytu. Skutečně udělal všechno pro to, aby mě o všechno obral, ale zákon byl na mé straně. Přiznali mi polovinu tržní ceny. Peněz bylo dost na první splátku hypotéky za malou, ale svou garsonku v novostavbě s obrovskými okny.
Teď stojím právě u jednoho z nich. Za ním šumí večerní město. Na širokém parapetu, o kterém jsem vždy snila, stojí květináče s fialkami. V troubě kyne můj první, trochu šišatý, ale vlastní chleba. Na stole leží otevřená učebnice italštiny.
Jan, jak jsem slyšela, se skutečně zadlužil a koupil Pavlovi ten vysněný pojízdný stánek. Kavárna zkrachovala za tři měsíce. Prý teď často pije a všem si stěžuje, jakou nevděčnou manželku si hýčkal na prsou.
Není mi ho líto. Není mi líto nikoho. Poprvé v životě ničeho nelituju. Otevírám svůj krásný blok, beru svou oblíbenou propisku a na nové stránce píšu: „Bod 6. Koupit si letenku do Říma.“ A usmívám se. Protože přesně vím, že si tu letenku koupím.