— Nic vážného, — pronesl Tomáš ledabyle a přisedl si k ní na gauč. — Máma jen prosí, jestli bychom ji na víkend neubytovali. Pojede do města na vyšetření, tak by to spojila.
Jana cítila, jak se jí zatahuje žaludek.
— Opět bez předchozí domluvy?
— No… ona říká, že se pokoušela dovolat, ale měla jsi vypnutý mobil.
— Protože jsem měla poradu, Tomáši. A rozhodnutí, kdo k nám bude jezdit a kdy, bychom snad měli dělat spolu.
Tomáš pokrčil rameny, jako by šlo o maličkost.
— Je to jen dva dny. Přijede v pátek večer, odjede v neděli ráno. Vezme si pokoj a ani si jí nevšimneš.
Jana se zhluboka nadechla.
— Už jsem si jí všimla poprvé, když mi přišla „zkontrolovat“ kuchyň. A od té doby mě naprosto ignoruje — kromě toho, že mi píše recepty a poučuje mě, kdykoliv vejdeme do jedné místnosti.
— Nepřeháněj, — zamračil se Tomáš. — Jen se snaží pomoct.
— Pomoc? Tomáši, víš, jak vypadá podpora? Ne tak, že mi někdo diktuje, co mám dělat v domácnosti, jak krmit tvé choré zažívání a co znamená mít doma čisto.
— Má prostě své zvyky. Nebuď k ní tak tvrdá.
Jana zavřela oči a pomalu napočítala do pěti. Bylo to marné.
— Dobře, — řekla nakonec tiše, — ať přijede. Ale jen na víkend. A pak si spolu promluvíme — my dva. O tom, kam tyhle „návštěvy“ povedou.
Tomáš kývl, tvářilo se to jako ústupek. Ale v jeho očích neviděla pochopení — jen únavu a nechuť řešit spor. Jana si připadala jako protivná, a přitom věděla, že přesně tohle je ten okamžik, kdy ustoupit znamená otevřít dveře dalšímu chaosu.
V pátek večer se ozvaly kroky na schodišti a v příští sekundě už Helena stála přede dveřmi — usměvavá, důrazná, s kufrem a opět s taškou plnou sklenic.
— Janičko, zlatíčko, děkuji, že jste mě zase přijali, — zaznělo sladkým hlasem, ale Jana už znala nádech kontroly pod vrstvou zdvořilosti.
V kuchyni netrvalo ani deset minut, než Helena znovu ukazovala na povytaženou zásuvku.
— Tyhle příbory prosím rovnej špičkami jedním směrem. Takto je to… chaotické.
V sobotu ráno už seděli u snídaně, Jana mlčky mazala chleba máslem, zatímco Helena připravovala seznam — tentokrát to byla organizace lednice.
— Všechno má svoje místo. Ve střední polici mléčné výrobky, zeleninu dole. A to vajíčko? No prosím tě, obráceně!
Tomáš si sypal müsli a dělal, že neslyší.
Když Helena odešla v neděli ráno, Jana nezavřela dveře — zabouchla je. Pak se otočila k Tomášovi, který se tvářil, jako by ho právě někdo probudil z hrozného snu.
— Myslím, že teď si konečně promluvíme, — začala klidně, ale pevně. — O hranicích. A o tom, jestli se vůbec ještě cítím jako paní tohohle bytu.