Jana se podívala na manžela.
— Slyšel jsi ji?
— Nech to být… Pomoz tetě. Vždyť je to přece rodina…
— A kde mám asi vzít sto tisíc? Mám snad dřít ve třech směnách?
— Můžeš si vzít úvěr… — zamumlal. — Já jsem přece taky pomohl mámě…
Jana si najednou uvědomila. Prudce mu vytrhla telefon. V přehledu převodů — pravidelné částky matce: patnáct, dvacet, třicet tisíc. Posledních šest měsíců.
— Ty… ty jsi celou tu dobu… — hlas se jí zlomil.
— To je přece máma! — vytrhl jí telefon. — Vychovala mě!
— A co já? Já ti jsem kdo? Dojná kráva?
Vtom někdo zazvonil u dveří. Na prahu stála tchyně s obrovskou taškou.
— Přivezla jsem vám něco dobrého! — řekla vesele, ale když viděla jejich tváře, zamračila se. — Něco se stalo?
— Ale ne, mami, — manžel se začal šourat ke dveřím. — Pojď dál.
— Heleno, — Jana se postavila mezi ně. — Váš syn vám právě poslal naše peníze na dovolenou. A teď teta Gabriela žádá sto tisíc na operaci psa.
Tchyně protočila oči.
— No a co má být? Gabriela je přece rodina. A ty co? Lakomá? Můj syn si zaslouží ženu, která respektuje jeho příbuzné.
Jana se náhle rozesmála. Byl to podivný, nervózní smích.
— Už tomu rozumím. Já jsem tu vlastně do počtu. Váš rodinný spolek vzájemné pomoci. Jenže evidentně na můj účet.
Otočila se, popadla tašku a klíče.
— Kam jdeš? — zeptal se vystrašeně manžel.
— Do banky. Vyřídit úvěr na operaci pro Nikolu. Když už jsem oficiální sponzor vaší rodiny.
Dveře se zabouchly. Ve výtahu Janě po tvářích stékaly slzy. Vytáhla telefon a napsala kamarádce: „Mám pocit, že jsem se nevdala za muže. Ale za celou jeho rodinu.“
Ještě netušila, že to je teprve začátek. Za hodinu nahrála teta Gabriela do rodinného chatu fotku nového kožichu s popiskem: „Díky, moji nejmilejší, za pomoc! Nikole už je lépe!“
Jana se vrátila z banky s těžkou obálkou v tašce. Sto tisíc. Úvěr, který jí schválili s absurdně vysokým úrokem. Stála u vchodu a svírala telefon, v němž v rodinném chatu už zářilo foto tety Gabriely v novém norkovém kožichu.
„Díky, moji nejmilejší, za pomoc! Nikole už je lépe!“
Pod fotografií nadšení komentátoři z rodiny:
„To je nádherný kožíšek!”
„Gabrielo, ty jsi prostě královna!”
„Jano, dobře jsi udělala, že jsi příbuzné neodmítla!”
Jana pomalu vyjela výtahem. V hlavě jí bušilo: „Do háje! Jak se vůbec opovažují?“
Dveře do bytu byly pootevřené. Z kuchyně doléhaly hlasy.
— No samozřejmě, je lakomá od přírody, — ozýval se hlas tchyně. — Moje snacha neumí uvařit ani pořádný boršč, ale peníze počítá famózně.
— Mami, tak to neříkej… — snažil se rozpačitě oponovat manžel.
Jana vstoupila do kuchyně. Všichni ztichli. U stolu seděli tchyně, manžel a teta Gabriela v onom novém kožichu. Na stole zbytek dortu a láhev šampaňského.
— Á, tady je naše dobrodějka! — zvolala teta Gabriela a mávla skleničkou. — Janičko, pojď sem, připijeme si na můj nový kožich!
Jana pomalu položila tašku na stůl.
— Tady máš svých sto tisíc, — řekla klidným hlasem a vytahovala obálku. — Peníze na operaci pro Nikolu. Ačkoli podle fotky se jí ulevilo okamžitě.
Teta Gabriela zrudla, ale hned se rozesmála:
— Ale no tak, Jani, co bereš to tak vážně! Ten kožich je přece starý, jen jsem si dělala legraci!
— Opravdu? — Jana vytáhla telefon, otevřela snímek. — A co tahle cedulka na rukávu. „Kolekce 2024“. Opravdu velmi starý kožich, to se nedá popřít.
Tchyně náhle prudce vstala.
— Dost! Ty snad nemáš žádný respekt ke starším? Gabriela je tvoje rodina!
— Moje? — Jana se rozesmála. — Moje rodina si nebere úvěr na kožichy, zatímco já makám na dvou pracích!
Manžel konečně zvedl oči.
— Jano, přestaň. Děláš mi ostudu před rodinou.
— Já? Já ti dělám ostudu? — její hlas se zatřásl. — Ty jsi posílal všechny naše peníze matce, tvoje teta mě podvodem připravila o sto tisíc, a teď tu slaví za moje peníze — a já jsem ta, kdo ti kazí čest?
Tchyně se přiblížila.
— Když se neumíš chovat, naučíme tě. Od zítřka vaříš podle mého jídelníčku, uklízíš podle mého rozvrhu a všechny výplaty půjdou do společné kasy.