— To je lež! — vyhrkla Gabriela.
— Ne, je to pravda, — odvětila Jana klidně a posunula telefon směrem k policistovi. — Tady jsou převody z mého účtu. A tady zpráva: „Potřebuju peníze na operaci pro Nikolu, nemám z čeho zaplatit.“ A druhý den jsi přišla v nové norkové.
Gabriela zbledla.
— To… nemáš právo to vytahovat! — zahartusila.
— Má. — Policista si vzal telefon. — To jsou vážná obvinění.
— A tu šubu ještě má na sobě, — dodala Jana.
Tomáš seděl s očima sklopenýma k zemi. Klára sevřela rty, ale nic neřekla.
— A co se týče psycholožky, — otočila se Jana k ženě s tvrdým pohledem, — možná byste se měla více zajímat o rodinné manipulace než o „problémy s autoritami“.
— Slečno, jste velmi agresivní, — zareagovala klidně Klára. — To je známka narušeného vnímání prostředí.
— Já nejsem agresivní. Jen jsem přestala mlčet.
Vstala, vzala si tašku.
— Buď mi dáte můj vak s věcmi, nebo podám stížnost za krádež osobního majetku. A mám důkaz, že jste mě sem pozvali pod falešnou záminkou.
Gabriela zaskřípala zuby, ale nakonec přinesla igelitový pytel a posadila ho ke dveřím.
— Tady to máš. A teď vypadni.
Jana si ho beze slova vzala. Na odchodu se ještě jednou podívala na Tomáše.
— Ještě pořád si myslíš, že tohle je rodina, která ti chce dobro?
Mlčel. Když vyšla ze dveří, pod oknem už čekala její kamarádka a mávla na ni.
— Máš všechno?
— Jen sebe, — řekla Jana.
— Dost. A víc, než si myslíš.