Schůzky po pětatřicítce už nejsou žádná romantická procházka růžovým sadem, ale spíš samostatná, skoro adrenalinová disciplína. Člověku se dávno nepodlomí kolena jen proto, že se někdo hezky usměje. První dojem už neumí úplně vypnout mozek, hormony se drží víc při zemi a každého možného „prince“ si žena prohlíží přes husté síto vlastních zkušeností. Jenže ať jsme sebeopatrnější, pořád jsme ženy. Někde hluboko v nás zůstává malý, tvrdohlavý kousek víry, že se třeba přece jen stane něco pěkného. A přesně tomu jsem podlehla i já, když jsem se seznámila se čtyřicetiletým Tomášem Bednářem.
Tomáš pracoval jako projektový inženýr. Na prvních třech setkáních v kavárně působil docela slušně. Vyprávěl o služebních cestách, sebejistě komentoval politiku, chválil mi vkus v oblékání a jednou dokonce zaplatil i moji kávu, což se dnes, ruku na srdce, dá brát skoro jako hrdinský čin. Byl upravený, nosil vyžehlené košile, boty měl čisté a naleštěné. Celkově ve mně budil dojem normálního, příjemného muže, kterému se manželství z nějakého záhadného důvodu vyhnulo obloukem.
„Asi je jen hodně vybíravý,“ usoudila jsem tehdy trochu pošetile. Povzbuzená tou představou jsem ho pozvala na nedělní večeři k sobě domů.
Přípravy na jeho návštěvu se brzy změnily v malou vojenskou operaci. Rozhodla jsem se vsadit na jistotu a jít na to přes žaludek. Co může na muže zapůsobit víc než dokonalý boršč, hustý, voňavý, s hlubokou rubínovou barvou? Už v osm ráno jsem stála na trhu a pečlivě vybírala kvalitní hovězí hrudí s kostí. Přinesla jsem i domácí zakysanou smetanu, tak hutnou, že by v ní lžíce snad zůstala stát. K boršči jsem upekla česnekové bochánky, nadýchané a měkké, že se téměř rozpadaly mezi prsty. Bytem se linula taková vůně, že sousedé na chodbě museli nejspíš polykat naprázdno. V obýváku jsem prostřela stůl: lněný ubrus, pěkné hluboké talíře, všechno pečlivě srovnané. Pak jsem se převlékla do elegantních domácích šatů a čekala.
Přesně v šest večer zazvonil zvonek a já jsem se nadechla, došla ke dveřím a otevřela je.
Snažila jsem se působit jako dokonalá paní domu, s klidným úsměvem a upravená od hlavy k patě. Za dveřmi stál Tomáš Bednář. A v rukou neměl vůbec nic. Žádnou kytici. Ani obyčejnou bonboniéru z nejbližšího obchodu. Dokonce ani bochník chleba, prostě nic, co by aspoň naznačilo, že nepřišel jen tak se najíst. Čtyřicetiletý chlap dorazil k ženě na večeři s prázdnýma rukama.
„Ahoj!“ zahlaholil vesele a už si svlékal bundu. Nasál vůni z bytu a spokojeně zamručel. „Mmm, voní to tu jako v jídelně u nás ve výzkumáku. Tak mě nakrm, od rána jedu jen na chlebu se salámem.“
V hlavě mi nezacinkal varovný zvoneček. Spíš se rozezněl poplašný zvon. Takže jako v jídelně. Dobře, uklidňovala jsem se, třeba jen neumí volit slova. Je to přece technik, ne básník.
Usadili jsme se ke stolu. S jistou slavnostností jsem před něj položila hluboký talíř horkého, voňavého boršče. Vedle něj jsem postavila košíček s česnekovými bochánky a misku husté zakysané smetany. Tomáš sáhl po lžíci. Zatajila jsem dech a čekala na tu jedinou správnou reakci: „Páni, Petro, to je něco úžasného!“
Nabral si, foukl do lžíce a ochutnal. Chvíli žvýkal, obočí stažené, výraz člověka, který právě hodnotí finále kuchařské soutěže.
Pak se lžící začal v talíři přehrabovat tak pečlivě, jako by prováděl odborný rozbor.
„No,“ pronesl konečně a odstrčil košík s bochánky stranou, „jíst se to dá. Hladem neumřu.“
Zamrkala jsem a snažila se pochopit, jestli to mělo být poděkování.
„Ale pár věcí by se našlo, Petro,“ pokračoval a zvedl na lžíci kousek zelí. „Třeba tohle. Nakrájela jsi ho dost nahrubo. Moje máma ho krájí mnohem jemněji, úplně na nitky, aby se ve vývaru skoro rozpustilo. Tobě tu plavou hotové pantofle.“
Seděla jsem naproti němu a cítila, jak se můj zdvořilý úsměv pomalu mění v něco podstatně méně přívětivého. Tomáš si toho buď nevšiml, nebo ho to nezajímalo. Naopak se rozjel ještě víc.
„A potom ten vývar,“ dodal a významně zavrtěl hlavou.
„Barvu má pěknou,“ pokračoval a znalecky naklonil hlavu. „Řepou jsi očividně nešetřila, to se musí nechat. Jenže samotný základ je slabý. Moje máma do něj vždycky kápne trochu octa a přidá špetku cukru, aby se chuť srovnala. Tady je to takové mdlé. A mimochodem, ta zakysaná smetana je kupovaná?“
„Z trhu. Domácí,“ odpověděla jsem tak ledově, jak jen to šlo.
„Opravdu? Zvláštní… Má nějakou divnou kyselost. Víš, Petro, boršč není jen polévka. To je disciplína. Člověk ho musí mít v ruce, musí ho vycítit. Snažila ses, to uznávám, a na dnešní ženskou je to vlastně docela slušné. Ale k mámině verzi máš ještě pořád hodně daleko. Tady je zkrátka co pilovat.“
Po tomhle moudru si s důležitým výrazem nabral další lžíci a natáhl se po houstičce.
Jenže ruka mu zůstala viset nad stolem.
Vstala jsem.
Nevysvětlovala jsem mu, že zelí krájím přesně tak, jak to chutná mně. Nezačala jsem vyjmenovávat, odkud bylo hovězí, ani kolik hodin jsem stála u sporáku. Uvnitř se ve mně jen tiše přepnula páčka. Z příjemné hostitelky jsem se během vteřiny změnila v člověka, který má najednou naprosto jasno.
Obešla jsem stůl k němu. Beze slova jsem vzala talíř, nad kterým právě prováděl svou samozvanou odbornou analýzu.
„Hej, co to děláš?“ vyhrkl Tomáš Bednář zmateně. „Ještě jsem to nedojedl! Řekl jsem přece, že se to jíst dá!“
Došla jsem klidně ke dřezu a jediným pohybem jsem celý ten pracně připravený rubínový boršč vylila do odpadu.
„Petro! Ty ses zbláznila?“ vyskočil ze židle a ve tváři mu naskákaly rudé skvrny. „Já ti dávám normální konstruktivní připomínky, abys vařila líp, a ty vyhazuješ jídlo?“
„Tomáši,“ otřela jsem si ruce do utěrky a podívala se mu zpříma do očí, „konstruktivní kritiku si člověk může dovolit v michelinské restauraci, když předtím zaplatí pořádný účet. Když ale dospělý chlap přijde do cizího bytu s prázdnýma rukama, sedne si k prostřenému stolu a začne hostitelku poměřovat se svojí maminkou, není to kritika. Je to obyčejná nevychovanost.“
„Já jsem jen řekl pravdu!“ ohradil se okamžitě. „Dneska už se člověk pomalu bojí něco říct.“
„Ženské dneska vůbec neumějí snést připomínku, hned z toho dělají scénu!“ rozpaloval se čím dál víc.
„Pravda je spíš v tom, Tomáši,“ pronesla jsem klidně, „že ve čtyřiceti bys měl chodit na oběd ne na rande, ale k mamince do kuchyně. Tam bude zelí nakrájené přesně podle tvých představ, ocet odměřený na kapku a hodného synáčka ještě zadarmo pochválí. Tady ale nejsi v menze ani ve službách. Dveře jsou tamhle. A odejdeš hned.“
V předsíni ještě nějakou dobu funěl a brblal, zatímco si obouval boty a zápasil s rukávy bundy. Stihl mi oznámit, že zůstanu sama se svými přehnanými nároky, že „normální ženské“ umějí muže poslouchat a že vaření mi očividně taky moc nejde. Neodpovídala jsem. Jen jsem se opřela o zeď a beze slova sledovala, jak tenhle samozvaný znalec domácí gastronomie opouští můj byt.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vrátila jsem se do kuchyně. Nabrala jsem si talíř horkého boršče, přidala pořádnou lžíci husté smetany a vzala si měkký česnekový bochánek. Snědla jsem to s takovou chutí, jakou jsem už dlouho nezažila. Protože ten boršč byl vážně skvělý. A ticho, které po odchodu toho „kritika“ v bytě zůstalo, chutnalo ještě lépe.
Podobné chvíle fungují jako dokonalé síto. Když muž přijde na návštěvu s prázdnýma rukama, už tím něco říká: „Já jsem ta výhra, kolem mě se má skákat.“ A pokud k tomu přidá ještě poznámky, poučování a srovnávání s maminkou, není už nad čím váhat.
S takovým člověkem nemá smysl vést debaty ani mu cokoli vysvětlovat. Stejně bude sedět u cizího stolu a čekat servis jako v podniku s pěti hvězdami. Někdy je proto nejlepší zachovat klid a poslat ho tam, kde mu bude opravdu dobře. K mamince.
A co byste v takové situaci udělali vy? Mlčeli byste ze slušnosti, spustili hádku, nebo byste podobnému „degustátorovi“ stejně klidně ukázali dveře bez nároku na dezert?