— Tvůj manžel klidně oslaví narozeniny i bez tebe. Raději běž a vyzvedni mou dceru — prohlásila nestydatě tchyně.
Andrea pomalu zvedla zrak od barevných dárkových krabiček, které pečlivě aranžovala na stole. Ve dveřích stála Helena — její tchyně, oblečená v okázalých bordó šatech.
— Promiňte, CO prosím? — Andrea odložila hedvábnou stuhu, kterou právě chtěla převázat hlavní dárek pro Pavla.
— Jsi hluchá panna, nebo co? Miroslava dnes večer přiletí z Dubaje. Musíš pro ni zajet do Jihlavy, přivézt ji domů a pomoci jí s vybalením. Pavel se obejde i bez těch tvých hloupých překvapení.
Andrea se narovnala. Během čtyř let manželství si už na Heleniny výstřelky zvykla, ale tohle byla novinka.
— Heleno, zítra bude Pavlovi pětatřicet. Půl roku připravuju tu oslavu. Rezervovala jsem stůl v jeho oblíbené restauraci, pozvala jsem jeho přátele, které roky neviděl…
— ZRUŠÍŠ TO — mávla rukou tchyně s masivními zlatými prsteny na prstech. — Miroslava je důležitější než tvoje blbosti. Tři měsíce nebyla doma, chybíme jí.
— Ale já nejsem žádný řidič, ani služka! Miroslava má přece manžela, ať pro ni dojede Ondřej!
Helena přimhouřila oči a její tmavě rudě namalované rty se ušklíbly.
— Ondřej je zaneprázdněný. Vyřizuje důležitý obchod. A ty, co vlastně děláš užitečného? Sedíš doma a rozhazuješ peníze mého syna za různé nesmysly. Aspoň jednou buď užitečná své rodině!
— Já pracuju! — rozhořčila se Andrea. — Mám vlastní květinové studio, dvanáct zaměstnanců!
— Prodáváš kytičky — odsekla jí tchyně. — To není práce, to je zábava znuděných paniček. Práce je, když podepisuješ smlouvy na miliony, jako to dělal můj nebožtík manžel. Nebo teď Pavel.
Andrea zatnula pěsti. V hrudi jí vřel dusivý vztek.
— Pavel o této „prosbičce“ ví?
— Pavel nemá čas se zabývat ženskými hloupostmi. Je na důležitých jednáních v Pardubicích, vrací se až zítra na poledne. Do té doby Miroslavu přivezeš domů a vrátíš se. A třeba i něco uvaříš k manželovým narozeninám. I když s tvým kulinářským umem je lepší objednat hotové jídlo.
— NIKAM NEJDU — prohlásila rozhodně Andrea.
Helena pomalu přistoupila blíž. Byla cítit drahým francouzským parfémem a povýšeností.
— Poslouchej, holčičko. Bydlíš v bytě, který KOUPIL MŮJ syn. Jezdíš autem, které TI DAL MŮJ syn. Nosíš šperky, které…
— DOST! — Andrea náhle vyskočila. — Nejsem žádná zlatokopka! Mám vlastní podnikání, vlastní příjmy! A ten byt jsme koupili společně, polovinu jsem zaplatila já!
— Ale no tak, nenech mě se smát. Z těch tvých margaretek? Pavel ti jen ze soucitu dovolil podílet se na tom, aby ses necítila jako příživnice. Ale ty jí jsi.
Helenina slova zasáhla bolestivě a přesně. Andrea věděla, že to není pravda — její květinové studio skutečně prosperovalo a na byt zaplatila přesně polovinu. Ale Helena měla zvláštní schopnost překroutit fakta a podat je tak, aby vyzněla v její prospěch.
— Víte co? Poradíte si beze mě. Miroslava si může vzít taxi. Nebo ať si pro ni dojedete sama, když je prý tak důležitá.
— JÁ? — Helena si položila ruku na hruď. — Mám nemocné srdce, lékaři mi zakázali se rozčilovat a cestovat na takovou vzdálenost. Jihlava je pro mě doslova očistec.
— Ale létat do Monaka každé dva měsíce vás očividně neunavuje — vyklouzlo Andree.
Tchynina tvář zrudla do sytě fialové.
— Jak se OPOVAŽUJEŠ! Nevděčná huso! My tě přijali do rodiny, tebe, venkovskou žebračku, a ty…
— Pocházím z Liberce, ne z vesnice! A mám diplom, vlastní firmu a…
— Ticho! — zařvala Helena. — V sedm večer budeš na třetím terminálu. Miroslava přistane z Dubaje v sedm třicet. A neopovažuj se přijít pozdě!
S těmito slovy se tchyně otočila na podpatku a s bouchnutím dveří zmizela.
Andrea se zhroutila na pohovku. Ruce se jí třásly vzteky a ponížením. Vytáhla telefon a vytočila číslo svého manžela. Dlouhé vyzvánění, pak záznamník: „Volaný účastník je momentálně nedostupný.“
Následující hodiny Andrea přecházela po bytě sem a tam, zoufale se snažící rozhodnout. Na jedné straně se nechtěla poddat tchyniným manipulacím. Na té druhé věděla, že když odmítne, vznikne obrovský skandál, který úplně zničí Pavlovy narozeniny.
Kolem páté hodině zazvonil telefon. Displej ukazoval manželovo jméno.
— Pavle! Díky bohu, že voláš! Tady…
— Ahoj, Andrea. Hele, máma mi říkala, že vyzvedneš Miroslavu. Díky, že ses toho ujala. Vím, že spolu nevycházíte, ale je to důležité.
Andrea zůstala opařená.
— To znamená… ty jsi o tom VĚDĚL? A nic jsi mi neřekl?
— No, máma mi zavolala asi před hodinou. Myslel jsem, že už jste všechno probraly. Co je za problém?
— Problém je, že zítra máš narozeniny! Všechno jsem zařídila: restauraci, hosty…
— Ale prosím tě, Andreo, oslavme to o víkendu. Je úplně jedno, kdy to bude. Miroslava sem skoro nejezdí, musíme ji podpořit. Má nějaké problémy s Ondřejem.
— Ona má VŽDYCKY nějaký problém! A já mám všechno zahodit a běžet na letiště?
— Protože jsi moje žena a jsi součástí rodiny — Pavlův hlas ztvrdl. — Nedělej z toho scénu, prosím tě.