— Nedělej scénu, prosím.
Mám ještě tři hodiny poradu a pak večeři s partnery. Přivítej Miroslavu, odvez ji domů, a hotovo. Není to nic velkého.
— A to, že půl roku připravuju tvoje narozeniny, to se nepočítá?
— Andrea, NEZAČÍNEJ. Jsem unavený, měl jsem těžká jednání. Promluvíme si o tom, až se vrátím domů.
Zavěsil, aniž by se rozloučil.
Andrea zírala na ztemnělý displej. Vztek a zraněná pýcha jí prostupovaly celým tělem, až měla chuť křičet. Zavolala své kamarádce.
— Radko, ahoj. Můžeš přijít? Potřebuju tě tu.
O půl hodiny později už v kuchyni seděla Radka, její nejlepší kamarádka a spolumajitelka květinového ateliéru, a poslouchala Andrein rozrušený výlev.
— To je ale idiot — vydechla nakonec Radka. — Promiň, ale tvoje tchyně je fakt ježibaba. A Pavel? „Úžasnej“! Mamánek jak vyšitý.
— Co mám dělat? Když nepůjdu, bude takový skandál, že to uslyší celý dům. Helena mi promění život v peklo.
— A když půjdeš, jen ji utvrdíš v tom, že si z tebe může dělat rohožku. Víš co? Mám nápad.
Radka vytáhla mobil a začala rychle psát.
— Co děláš?
— Píšu našemu právníkovi Milanovi. Pamatuješ, říkal, že jeho bratr má přepravní firmu? Za chvíli je to vyřešené.
Za hodinu byl plán hotový. Andrea s temným odhodláním sbalila věci a vyrazila na letiště. Ale ne sama — Radka trvala na tom, že ji doprovodí.
Jihlava je přivítala obvyklým ruchem. Andrea stála u výstupu v příletové hale s cedulí v ruce: „Miroslava“.
— Možná bychom přece jen měly odejít… — zaváhala na poslední chvíli.
— ANI NÁHODOU — řekla rozhodně Radka. — Plán už běží.
Miroslava se objevila čtyřicet minut po přistání. Vysoká, štíhlá, dlouhé odbarvené vlasy a převýšený výraz ve tváři — přesně jako její matka, jen v mladší verzi.
— Andrea? Kde je auto? Jsem unavená, chci domů.
Žádné pozdravení, žádné poděkování, že pro ni vůbec přijely.
— Auto je na parkovišti. Pojďme.
Miroslava si znechuceně odfoukla a přejela Andreu hrdinským pohledem od hlavy k patě.
— Co to máš na sobě? Tohle je nějaká hadra z tržnice? Bože, Pavel si mohl najít někoho lepšího než tebe…
Radka, která šla za nimi, pobouřeně pozvedla obočí. Andrea zatnula zuby a mlčela.
Došly na parkoviště. U Andreina auta stál mladý muž v řidičské uniformě.
— Dobrý večer. Jsem Vít, dnes vás budu odvážet.
— Co to má být za frašku? — rozčílila se Miroslava. — Andrea, ty neumíš řídit?
— Umím — odpověděla Andrea. — Ale nebudu. Vít vás odveze domů. Zná adresu. Šťastnou cestu.
Andrea se otočila a šla pryč. Radka ji následovala.
— HEJ! STŮJ! — zařvala Miroslava. — Kam jdeš? A co moje věci? Pomůžeš mi je vyndat?
— Poradíte si i beze mě — odpověděla Andrea přes rameno.
— JÁ SI TO NESTĚŽUJU MÁMĚ! Vyhodí tě z domu!
Andrea se zastavila a pomalu se otočila.
— Vyřiďte Heleně, že jsem splnila její žádost — přijela jsem vás vyzvednout. O vykládání kufrů řeč nebyla. A ještě něco jí řekněte: zítra přesně v sedm večer slavíme Pavelovy narozeniny v restauraci „Marseille“. Pokud se tam vy nebo ona objevíte, ochranka vás nepustí dovnitř. Seznam hostů je už uzavřený.
— Ty… ty… — Miroslava lapala po dechu vztekem. — Co si to o sobě myslíš?
— Jsem manželka tvého bratra. Manželka, ne služka. Vítku — Andrea kývla směrem k řidiči — odvezte slečnu domů. Tady je adresa, kdybyste ji potřeboval. A na její výlevy nedejte, za to nedostanete ani korunu navíc.
Obě dvě nasedly do kamarádčina auta a odjely, zatímco Miroslava zůstala stát s otevřenou pusou uprostřed parkoviště.
— To bylo skvělý! — jásala Radka. — Měla jsi vidět její výraz!
— Tohle je jen začátek — povzdechla si Andrea. — Helena mi tohle nikdy neodpustí.
Do půl hodiny se jí telefon rozezvonil. Tchyně, Miroslava, pak znovu tchyně. Andrea přepnula mobil do tichého režimu a zastrčila ho do kabelky.
Doma ji čekalo překvapení: ve dveřích stál Pavel — rozcuchaný, rozhořčený.
— Co to má znamenat?! Máma šílí, Miroslava brečí! Zbláznila ses?
— Ale tys měl být v Pardubicích — vyhrkla Andrea zmateně.
— Přijel jsem právě ve chvíli, kdy mi máma volala! Zrušil jsem velmi důležité jednání! Andrea, víš vůbec, cos udělala?
— Jenom jsem vyzvedla tvoji sestru a zajistila jí cestu domů. Co je na tom špatně?
— PONÍŽILA jsi ji! Najala jsi nějakého řidiče, jako by byla nikdo!
— A JÁ JSEM KDO?! — vybuchla Andrea. — Taxikářka zadarmo? Služka?
— Jsi moje žena, máš pomáhat rodině!
— Jsem tvoje žena, ne otrok tvojí matky! A víš co? Mám toho dost! Čtyři roky snáším hrubost, ponižování, urážky! Tvoje máma po mně šlape a ty děláš, jako by se nic nedělo!
— Nepřeháněj. Tvoje máma je jen… zvláštní.
— Zvláštní? ZVLÁŠTNÍ?! Nazvala mě špínou, žebračkou, parazitem! A to nebylo poprvé!
— Je emocionální. Neber si to tak.
Andrea se na manžela dívala jako na cizího člověka.
— Pavle, zítra máš narozeniny. Půl roku jsem to chystala. Našla jsem tvého nejlepšího kamaráda z dětství, se kterým jsi ztratil kontakt. Pozvala jsem tvého oblíbeného profesora z univerzity.