Objednala jsem dort podle receptu tvé babičky – toho speciálního, co pečou jen na jednom místě v Praze. A co? To je jedno, protože tvoje rozmazlená sestřička potřebuje osobního řidiče?
— Nevyšiluj. Zrušíme rezervaci, oslavíme to doma, v rodinném kruhu.
— Rodinný kruh? Tím myslíš tvoji mámu a sestru?
— Samozřejmě. Vždyť jsou to rodina.
— A já?
— Ty taky, samozřejmě. Nežárli.
— Nežárlím. Odjíždím.
Andrea šla do ložnice a vytáhla kufr.
— Co děláš? Andrea, prosím, zastav!
— Jedu k rodičům do Liberce. Oslav si narozeniny s maminkou a sestřičkou. Určitě budou šťastné.
— Andrea, DOST! Polož ten kufr!
— NE.
Rychle si sbalila to nejnutnější. Pavel stál ve dveřích, neschopen uvěřit vlastním očím.
— Vážně? Kvůli takové pitomosti?
— Jestli pro tebe čtyři roky ponížení znamenají „pitomost“, tak ano – myslím to vážně.
— Kam chceš jít? Vždyť ani nemáš pořádně peníze!
Andrea se zastavila a pomalu se otočila k manželovi.
— Mám vlastní firmu, která mi měsíčně přináší čistý zisk půldruhého milionu korun. Mám vlastní byt, který pronajímám. Mám úspory, které jsem nikdy neslučovala s naším společným rozpočtem, protože tvoje matka stále narážela na to, že jdu po vašich penězích. Takže se o mě vůbec nemusíš bát.
Pavel zbledl.
— Jeden a půl milionu? Ale tys přece říkala…
— Řekla jsem, že se mi podnikání daří. Nikdy ses nezajímal o podrobnosti. Tobě a tvojí matce víc vyhovovalo si o mně myslet, že jsem nějaká ubohá „prodavačka kytiček“.
Pavlovi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo „Máma“.
— Zvedni to — řekla unaveně Andrea. — Ať maminka dlouho nečeká.
Pavel automaticky přijal hovor a přepnul na reproduktor.
— PAVLE! Ta mrcha už dorazila? Požaduju, aby se OKAMŽITĚ omluvila Miroslavě! A také mně! Nebo ji vyhoď z bytu!
— Mami, zavolám ti zpátky…
— NEODVAŽUJ SE PŘERUŠIT! Musíš tu drzou holku naučit, kde je její místo! Musíš jí ukázat, kdo je v domě pánem! Takové chování vůči mé rodině nestrpím!
Andrea popadla kufr a zamířila ke dveřím.
— Andrea, počkej!
— Vzkáž Heleně — odpověděla a zastavila se s rukou na klice — že se jí to POVEDLO. ODCHÁZÍM.
Dveře se za ní tiše zavřely, ale Pavlovi to znělo jako hromová rána.
— Pavle? PAVLE! Slyšíš mě vůbec?! — ječela jeho matka do telefonu.
Položil sluchátko a sesunul se na pohovku.
Následující den — jeho narozeniny — se proměnily v noční můru. Andrea neodpovídala na telefonáty. V restauraci „Marseille“ čekala Radka a chladně oznámila, že oslava byla na přání oslavence zrušena.
— Ale já nic nezrušoval…
— Včera večer volala její maminka a oznámila administrátorovi, že budou slavit v rodinném kruhu. Zálohu vrátíme na Andrein účet.
Hosté, které manželka pozvala, mu jeden po druhém volali, aby mu popřáli a podivovali se, proč se akce neuskutečnila. Jeho kamarád z dětství Dalibor — kterého Andrea našla přes sociální sítě — byl obzvlášť zklamaný: přiletěl kvůli tomu speciálně z Olomouce.
Doma na něj čekala matka a sestra. Na stole dort z supermarketu a levné šumivé víno.
— Všechno nejlepší k narozeninám, synáčku! Vidíš, postaraly jsme se o tebe. Ne jako ta nevděčná fuchtle.
— Mami, co to má být? — zeptal se Pavel a ukázal na žalostný dort.
— Slavnostní večeře! Miroslava ho vybrala. Že ano, drahoušku? — štěbetala Helena, i když její hlas byl zjevně falešný.
— Kde je Andrea? — zeptala se Miroslava a rozhlédla se.
— Odjela za rodiči. Kvůli vám.
— A UDĚLALA DOBŘE! — rozplývala se jejich matka. — Nepotřebujeme tu žádnou hysterku! Najdeš si někoho lepšího. Z pořádné rodiny, s věnem.
— Mami, Andrea je taky z dobré rodiny. A má úspěšnou firmu.
— Haha! Kytičky! To je ta vaše velká firma!
— Její studio je jedno z nejvyhledávanějších v Praze. Má smlouvy s velkými hotely a restauracemi. Zařizovala svatbu náměstka primátora.
Helena semkla rty.
— I tak. Její povaha se nedá vydržet. Pořád si o sobě moc myslí.
Pavel se podíval na matku a pak na sestru. Jako by je poprvé opravdu viděl – drobná malichernost, závist, zloba.
— Víte co? Jděte domů. Chci být sám.
— Ale synáčku! Dnes máš narozeniny!
— DOMŮ!
Matka a sestra uraženě odešly.
Pavel zůstal sám v prázdném bytě. Na konzolovém stolku v chodbě ležely letenky — Andrea je koupila, naplánovala jako dárek výlet do Itálie. Teď působily jako krutý výsměch osudu.
Uběhl týden. Andrea se nevrátila a dál neodpovídala na volání. Pavel se ji pokusil kontaktovat přes její přítelkyně, ale ty jen chladně oznámily, že je v pořádku a žádá, aby ji neobtěžoval.
Ani v práci to nešlo dobře. Ukázalo se, že několik velkých klientů přišlo do firmy právě na doporučení Andreiných obchodních partnerů. Teď začali pochybovat o důvěryhodnosti celé firmy — „jestli si někdo nedokáže udělat pořádek ani ve vlastní rodině, jak mu můžeme svěřit milionové zakázky?“
Helena volala desetkrát denně, a naléhala, aby co nejdříve zahájili rozvodové řízení.
— Musíme tu fúrii předběhnout! Určitě chce vysoudit půl majetku!