— Mami, byt je napsaný na nás oba. Má nárok na polovinu.
— Jaký nárok? Vždyť jsi všechno platil ty!
— Ne. Ona přesně polovinu. Máme na to všechny papíry.
Na chvíli bylo ticho, pak matka vykřikla:
— To bylo ÚMYSLNÉ! Aby tě mohla jednou o všechno připravit!
— Dost už, mami! Kvůli tobě odešla moje žena! Kvůli tvé hrubosti a samolibosti!
— Já?! Já vám chtěla jen to nejlepší!
— Při každém setkání jsi ji ponižovala! Nazývala jsi ji žebračkou, přitom vydělá víc než Miroslava!
— NEOPOVAŽUJ se srovnávat tu nulu s tvojí sestrou!
Pavel položil telefon.
O dva týdny později mu volalo neznámé číslo.
— Dobrý den, Pavle, tady Milan, právní zástupce Andrey. Měli bychom se sejít ohledně rozdělení movitého a nemovitého majetku.
— Chce podat žádost o rozvod?
— Zatím ne. Ale chtěla by oddělit společný majetek a odstěhovat se. Pokud souhlasíte s pokojným narovnáním, rozvodu se lze vyhnout.
— Já… musím s ní mluvit.
— Andrea si nepřeje osobní setkání. Vše vyřizujeme přes mou osobu.
Pavel souhlasil se schůzkou. V dohodnutý den dorazil do zasedací místnosti advokátní kanceláře. Andrea tam nebyla, jen její právník — mladý muž s pronikavým pohledem.
— Nuže — začal Milan —, moje mandantka je ochotná vám ponechat byt v plném rozsahu výměnou za finanční kompenzaci za svůj podíl. Ta částka je patnáct milionů korun.
— Patnáct milionů? Ale vždyť byt má hodnotu pětadvaceti!
— Přesně tak. Její polovina je dvanáct a půl. Ta navýšená část — dva a půl milionu — je morální odškodnění za čtyři roky pravidelného ponižování ze strany vaší matky, které jste nijak nezabránil.
— To je vydírání!
— To je nabídka. Můžete ji odmítnout, a pak se uvidíme u soudu. Mám zvukové nahrávky urážek vaší matky, svědectví, výměny zpráv. Soud může přiznat i daleko vyšší částku.
— Jaké nahrávky?
Milan vytáhl telefon a spustil jednu z nahrávek. Bylo slyšet hlas Heleny, jak Andreu nazývá „žebračkou“, „mrchou“, „příživnicí“.
— Odkud to máte?
— Andrea poslední dva roky každé setkání s vaší matkou nahrávala na diktafon. Kvůli vlastní ochraně. Věděla, že se jí to jednou bude hodit.
Pavel podepsal všechny dokumenty. O měsíc později byla částka převedena a Andrea se oficiálně vzdala svého podílu na bytě.
Pokusil se vypátrat, kde žije, sledovat ji, ale Andrea jako by zmizela. Květinové studio nadále fungovalo, ale majitelka se tam už neukázala — vše vyřizovala Radka.
A právě tehdy začaly skutečné problémy.
Neočekávaně se objevili pracovníci finančního úřadu. Ukázalo se, že Helena — která léta „pomáhala“ synovi s účetnictvím — přes jeho firmu zprostředkovávala šedé finanční operace pro své kamarádky. Částky byly obrovské.
— Mami, co to je?! — Pavel jí strčil papíry pod nos.
— Srdce mám nemocné, ale hlavu ne! — ječela Helena. — Myslela jsem, že to pochází z výdělků tvojí firmy!
Pokuta činila osm milionů korun. Plus úroky z prodlení. Plus nebezpečí trestního stíhání.
Jakmile Miroslava uslyšela o finanční kontrole, okamžitě si sbalila věci a odletěla ke kamarádce do Miami, přenechávajíc Ondřejovi dluhy po svých kreditních kartách.
— Mami, uvědomuješ si, že kvůli tomu můžu jít sedět?! — Pavel si držel hlavu v dlaních.
— Přeháníš! Zaplatíš pokutu a bude to.
— Z čeho? Dal jsem Andree patnáct milionů, teď ještě osm bernímu úřadu!
Půl roku trvala všechna řízení. Pavel prodal auto, vzal si půjčku, zastavil svůj obchodní podíl. Helena najednou výrazně ztichla a volala jen výjimečně — zřejmě pochopila, že její syn už není slepice, co snáší zlatá vejce.
O rok později, když se hlavní záležitosti urovnaly, náhodou narazil Pavel na Radku před obchodním centrem.
— Ahoj — pozdravil.
— Ahoj — odpověděla suše a už se chtěla otočit.
— Radko, počkej! Jak se má Andrea?
Manželčina přítelkyně se zastavila a přeměřila si ho od hlavy k patě.
— Výborně. Je šťastná.
— Mohla bys jí vyřídit… že bych si s ní chtěl promluvit? Setkat se?
— Dobře.
Setkání proběhlo o týden později v malém bistru. Andrea vypadala skvěle — odpočatá, klidná. Na ruce se jí leskl nový prstýnek.
— Děkuju, že jsi přišla — začal Pavel. — Chtěl jsem se omluvit. Za všechno. Měla jsi pravdu. Máma… je skutečně nesnesitelná.
— Děkuju, že jsi to řekl.
— Andrea, nemohli bychom to zkusit znova? Hodně jsem se naučil, změnil jsem se…
— Pavle — přerušila ho jemně —, jsme každý z jiného světa. Ty si vždycky vybereš svoji matku, to vím. A já potřebuji muže, který stojí při mně.
— Ale já tě miluju!
— Já tebe už ne. Promiň.
Ukázala na prsten na ruce.
— Rozvedeme se v klidu?
Pavel přikývl. Jiná možnost nebyla.
Rozvodové papíry podepsal o měsíc později. Ještě ten večer mu opět volala Helena, že „zase je problém se správcem domu“.
— Mami — řekl tiše Pavel —, už nemám sílu.
Mezitím Andrea čekala ve frontě na matrice s dokumenty potřebnými pro uzavření nového manželství. Vedle ní stál, držel ji za ruku, vysoký muž s dobrosrdečným pohledem — Sebastian, chirurg, který na ni nikdy nekřičel a bral květinářství jako seriózní práci.