— Irena se ptá, kdy dostaneš první výplatu? Musíme uzavřít její úvěr! — vyštěkl její manžel, aniž odtrhl pohled od telefonu.
— Nebudu platit za tvoji rodinu, je to jasné? — řekla přímo, aniž by zvýšila hlas, ale tak chladně, že se vzduch v kuchyni téměř ochladil na bod mrazu.
Jan pomalu zvedl pohled od šálku kávy, po jehož stěně stékala pěna. Ani okamžitě nepochopil, co jeho žena řekla. Nebo to možná prostě nechtěl pochopit.
— Co znamená „platit“? — zeptal se se svraštělým čelem.
— Přesně to, co jsem řekla — odpověděla klidně Lenka. — Nejsem bankomat. A není mojí povinností živit tvoji matku, sestru a její děti.
— Lenko, říkáš hlouposti — pokusil se Jan zasmát, ale úsměv byl toporný. — Nejde o miliony. Jen matka prosila, jestli bychom trochu pomohli. Dluží na účtech, a ta rekonstrukce koupelny… tečou jí trubky…
— No právě — přerušila ho. — „Jen trochu pomoci“, „dočasné potíže“. To poslouchám už tři roky, Jane. Jak dlouho ještě?
Odsunula židli a vstala od stolu, pak začala přecházet kuchyní. Za oknem se líně sunuly šedé mraky — polovina října, celý den studený déšť, na parapetu vlhké cestičky od kapek. Byla sobota, oficiálně den volna, ale ve vzduchu visela hádka.
— Lenko — ozval se tiše —, máma není cizí. Je sama, to víš dobře… od smrti mého otce…
— Nezačínej — skočila mu do řeči ostře. — Všechno chápu. Ale jedno je pomoct a druhé je financovat něčí chybné rozhodnutí. Už před rokem začala s rekonstrukcí, aniž by měla stabilní příjem. Pak si vzala úvěr, a teď ty splácíš každý měsíc deset tisíc korun. A když se tě zeptám: z čeho?, odpovíš jen: „Zvládneme.“ No, tak to zvládněme.
Jan se zhroutil zpátky na židli a zakryl si obličej dlaněmi.
— Povýšili tě — řekl nakonec. — Budeš mít slušný plat. Proč to tak prožíváš?
Tato slova zabolela víc než výkřik.
— Myslíš, že mi to vadí? — zopakovala pomalu. — Ne, Jane. Nevadí mi to. Bolí mě to, že jsem dva roky makala jako otrok, jen abychom se z toho dna trochu vyškrábali. Abychom se mohli nadechnout. A ty čekáš, že všechno zase rozházím — kvůli tvé matce, která je přesvědčená, že jí zůstaneš povinen do konce života?
Jan mlčel. Něco se v něm pohnulo — nebyl to vztek, ani výčitky, spíš zmatek. Měl pocit, že se rozhovor náhle dostal příliš daleko, jako by řekl jen jedno špatné slovo a všechno se zhroutilo.
Lenka se otočila k oknu. Ve zamlženém skle viděla svůj odraz — unavený obličej, oči, ve kterých se nahromadilo příliš mnoho nevysloveného.
— Nejsem proti pomoci — pronesla tiše. — Ale jakmile se pomoc stává povinností, už to není pomoc. To je závislost. A promiň, ale já se nechci stát součástí vaší rodinné účetní uzávěrky.
— Ne „vaší“, ale „mojí“ — opravil ji automaticky.
— Ne, správně právě „vaší“ — odsekla. — Tvoje matka, tvoje sestra, její děti. A ty — jejich garance. A já — jejich zdroj. Že?
Chtěl namítnout, ale slova nepřicházela. Bylo to totiž přesné.
Lenka se vrátila domů předešlý večer — pozdě, vyčerpaná, s hlavou hučící z práce. Nečekaně si ji zavolal generální ředitel — oznámil, že odchází dosavadní vedoucí oddělení a místo se uvolnilo. Nabídli to jí. Plat — téměř dvojnásobný. Pozice — vážná. Odpovědnost — obrovská.
Celý večer chodila po bytě jako po minovém poli. Chvíli otevírala notebook a hledala jiné nabídky práce, chvíli ho zaklapla, dala vařit vodu, pak na to zapomněla. Když dorazil Jan, řekla jen:
— Nabídli mi povýšení.
Jan se překvapeně zaradoval, objal ji. Pak se zeptal:
— A kolik za to platí?
Tím to všechno začalo.
— Lenko — promluvil už jemněji —, jen to celé špatně chápeš. Vždyť jsme rodina, vše máme společné.
— Ale ne všechno — usekla to rozhodně. — Nikde jsem nepodepsala, že budu sponzorovat tvoje příbuzné.
— Ale chápej, máma se neptá ze zlé vůle. Opravdu je v těžké situaci.
— Těžká situace je, když člověk nemá na výběr, Jane. Tvoje máma si ale vždy vybere to nejpohodlnější — zavolá ti a řekne: „Synu, pomož.“ A ty vždycky pomůžeš. I když nám pak nestačí.
— A ty jí tu pomoc závidíš? — znovu přešel do protiútoku. — Vždyť tvořila s tebou tolik dobrého!
— Co konkrétně? — Lenka se najednou otočila k němu. — Připomeň mi, co přesně udělala pro mě osobně? Když jsem byla v zimě nemocná — jedinkrát zavolala? Když jsme byli v podnájmu a žádala jsem ji o půjčku na kauci — řekla: „Musíte to zvládnout sami, jste mladí.“ A teď, když jsem konečně dostala povýšení, si najednou všichni vzpomněli, že jsem taky součást rodiny. Pohodlné, že?
Bylo ticho.
Na kuchyňských hodinách hlasitě tikala vteřinová ručička — jako naschvál.
Lenka vstala, nalila si vodu, napila se pár doušků. Její hlas se třásl, ale slova byla přesná:
— Jane, nejsem proti pomoci. Jen nechci, aby moje výplata byla najednou důvodem pro nové závazky. Tu nabídku jsem ještě ani nepřijala.
— Ještě jsi ji nepřijala? — zvedl hlavu. — Jak to? Proč?
— Protože si nejsem jistá, jestli to zvládnu. Tým je náročný, jsou tam zákulisní hry, nový styl práce. Nechci do toho skočit po hlavě, naslepo.
Ušklíbl se posměšně.
— Vážně? Vždyť jsi na to makala celý život! Pořád sis stěžovala, že tě nikdo neuznává. A teď, když máš šanci, začneš pochybovat?
— Nepochybuji — řekla tiše. — Jen chci vědět, jestli jsem na tu odpovědnost připravená.
— Lenko — položil ruce na stůl, naklonil se blíž —, když ti to nabídli, znamená to, že připravená jsi. Copak to nechápeš?