— Nechápeš?
Dlouze se na něj zadívala. Pochopila, že v jeho hlase není podpora — je v tom kalkul. Neřekl „věřím ti“, ale „to se vyplatí“.
— Potřebuji čas — řekla.
— Dobře — opřel se v židli. — Ale pamatuj si: takovou nabídku dostaneš jen jednou.
Druhý den ráno je probudilo zvonění telefonu. Volala její matka. Lenka byla v koupelně, čistila si zuby, a Jan mluvil nahlas — jako by schválně, aby to slyšela:
— Ano, mami, jasně. Neboj se, zařídím to. Jo, Lenka určitě souhlasí, kam jinam by taky mohla jít.
Vyplivla pěnu a znehybněla.
„Kam jinam by mohla jít“ — ozvěna té věty jí zněla v hlavě.
Rozhovor v kuchyni byl už jen pokračováním toho, co se v nich dlouho hromadilo. Všechno už bylo řečeno — jen to nikdo neposlouchal.
— Dobře — řekl nakonec Jan a uhnul pohledem —, chápu. Nechceš pomoct — tak nepomáhej.
— Chci, abys sám chtěl přestat pořád stavět svou matku mezi nás dva — odpověděla. — To je celé.
Vrhl na ni unavený, beznadějný pohled — jako by hleděl na někoho, s kým se není možné domluvit.
— Lenko, ty všechno moc komplikuješ.
— A ty zase všechno zjednodušuješ — vstala od stolu. — A možná právě proto pořád stojíme na místě.
Odešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. Vytáhla telefon a otevřela chat se svým šéfem. Zprávu už napsala a smazala potřetí:
„Přijímám nabídku. Od pondělí jsem připravená nastoupit.“
Její prst se vznášel nad tlačítkem „odeslat“. Zhluboka se nadechla. Stiskla.
Displej zablikal a rozhostilo se ticho.
Z kuchyně sem doléhal zvuk nádobí. Jan pravděpodobně zase mluvil se svou matkou.
A ona, stojíc u okna, si pomyslela: možná teprve teď skutečně dospívá.
Ne tehdy, když získala diplom. Ne tehdy, když se vdala. Ani tehdy, když dostala novou práci.
Ale právě teď — poprvé, když řekla „ne“.
— Tohle je divadlo, nebo práce? — ozval se hlas ode dveří, a místnost okamžitě ztichla.
Lenka stála ve dveřích své nové kanceláře, s deskami pod paží a nervózním úsměvem. Byl to její první den jako vedoucí marketingového oddělení, a hned začal tím, že tři zaměstnanci hlasitě debatovali o modelu pro klienta — překřikovali se a nenechali se domluvit.
— Promiňte — promluvila dívka s brýlemi u okna —, jen jsme si ujasňovali pár detailů.
— Detaily patří do zasedačky — přešla Lenka ke stolu. — Teď má být klid. Zítřek je termín. Nemáme čas se hádat.
Místnost ztuhla. Několik vteřin se na ni všichni dívali: zvědavě, trochu podezíravě. Pak jeden z kluků tiše procedil:
— No jo, už to začíná. Nový smeták…
Nereagovala. Jen zapnula počítač a procházela zprávy.
Za deset minut bylo úplné ticho.
K poledni už Lenka přesně věděla, že nedostala právě nejsemknutější tým.
Bylo jich dvanáct, a polovina zřejmě měla pocit, že to místo by měla spíš dostat někdo jiný, konkrétně Markéta — vysoká, nápadná žena s neustále strohým, profesionálním tónem. Pracovala tam déle než všichni ostatní, znala klienty, vedla hlavní projekty a vůči všemu působila okázale lhostejně.
— Jestli chceš, můžu ti ukázat všechny aktuální smlouvy — řekla Markéta po obědě, nakouknuvši do kanceláře. — Jen abys věděla, co je kde rozjeté.
— Skvělé — odpověděla Lenka. — Po třetí se mi to hodí, do té doby budu hotová.
— Dobře. — Markéta kývla a chvíli ještě zůstala, jako by chtěla ještě něco dodat. — Jen… nezlob se, jo? Tady už všechno dávno nějak funguje, a z vedení si vždycky myslí, že s novým šéfem se najednou všechno změní.
— Uvidíme — řekla klidně Lenka. — Hlavní je, aby to fungovalo.
Když Markéta odešla, Lenka si konečně vydechla dlouze a unaveně. Jasně cítila, že je pro ně cizí.
A ten pocit „ciziny“ znala až příliš dobře — doma a nyní i v práci.
K večeru ji už bolela hlava. Vyšla do ulice, zhluboka se nadechla studeného pražského vzduchu. Blížil se konec října, spadané listí se lepilo na chodníky, světla lamp se odrážela v kalužích.
Zavibroval telefon — „Jan“.
Nevzala to. Má čas. Ještě bylo příliš brzy na cokoli.
Pomalu se vydala pěšky směrem k metru.
Míjela kiosky, kavárny a výlohy plné podzimních slev. Lidé pospíchali, nesli tašky, někdo se nahlas smál. Ale v ní bylo prázdno a ticho.
Večer doma — pokud se tomu rohovému jednopokojovému podnájmu vůbec dá říkat „doma“ — Lenka zapnula varnou konvici a posadila se k oknu. Malá kuchyňka, na parapetu pár kaktusů, které si koupila o víkendu — alespoň něco živého.
Nová zpráva na telefonu.
Jan: „Hana se ptá, kdy dostaneš výplatu? Musí se zaplatit účet za topení.“
Dlouho zírala na displej. Pak prostě zprávu smazala.
Bez odpovědi.
Následující dny byly hektické. Přicházela dřív než ostatní, odcházela jako poslední. Hrčila se nad tabulkami, pročítala staré výkazy, přepracovávala dopisy klientům.
V pondělí si ji zavolal generální ředitel:
— Vidím, že jsi do toho opravdu skočila po hlavě. Dobrá práce. Ale neždímej lidi příliš, jo? Všichni jsou pořád napjatí po odchodu Lukáše.
— Rozumím — řekla Lenka.
— Hlavní je — nesnaž se hned všechno překopat. Sleduj, jak kdo pracuje, na co má. A pak vyvoď závěry.
Přikývla, i když uvnitř věděla: na čekání není čas. Klienti, reporty, deadline, skluz — všechno se na ni sesypalo najednou.
První dva týdny skoro pořádně nejedla, žila z kávy a baget z automatu.
Markéta se začala objevovat čím dál častěji s „radami“: