…vše změnilo.
— S tímto subdodavatelem buď opatrná, má rád, když mu někdo hladí srst – radši se do něj nepouštěj.
— Na tohoto klienta bych zatím nesahala. Měl respekt k Lukášovi, v tobě ještě nemá důvěru.
— Tenhle newsletter bych celý přepracovala, ale jestli chceš, klidně ho nech takhle… stejně se k mojí verzi později vrátíme.
Říct, že Lenka měla chuť si zanadávat, by bylo mírné vyjádření.
Ale držela se.
Zatím.
Jednoho večera, když už byly v kanceláři samy dvě, se Markéta najednou zeptala:
— Hele, je pravda, že ti nabídli povýšení po soukromém rozhovoru s Vladimírem?
Lenka zvedla oči od notebooku.
— A odkud tohle víš?
— Jen jsem… něco zaslechla.
— Drby jsou oblíbenou zábavou těch, co nemají fakta — odpověděla chladně a vrátila se k dokumentům.
— Nezlob se, jen jsem se ptala — řekla Markéta hraně nevinně. — Jen mi přišlo zvláštní, že vybrali právě tebe. Uchazečů bylo dost.
— A přesto vybrali mě — odpověděla klidně Lenka. — Zřejmě k tomu měli důvod.
Markéta si dovolila slabý úsměv:
— Možná. Ale víš, tady nerozhodují vždycky čísla. Někdy… sympatie.
Lenka zavřela notebook.
— Markéto, jestli chceš něco říct, řekni to naplno.
— Ale vůbec ne — rozpažila ruce. — Jen uvažuju nahlas. Neber si to osobně.
Lenka mlčela.
A tehdy jí to došlo úplně poprvé: boj doma a boj v práci jsou jeden a tentýž. Jen s jinými tvářemi.
O víkendu jí zavolala máma. Vlastní matka, ne rodina jejího muže.
— Holčičko, kam ses ztratila? — hlas teplý, důvěrně známý. — Volala jsem, ale nezvedla jsi to.
— Pracuju, mami — řekla Lenka. — Nová pozice, hodně úkolů.
— Aspoň se nenudíš — zasmála se matka. — Hlavně to nepřeháněj. A neposlouchej nikoho, kdo ti říká, že na to nemáš.
Lenka poslouchala a přistihla se, že jen stěží zadržuje slzy.
Kolikrát si přála, aby jí někdo jednoduše řekl: „Věřím ti.“
Od Jana to nikdy neslyšela. Od matky ano. A to stačilo.
Po hovoru se posadila na gauč a seděla bez pohnutí.
V hlavě práce, lidé a ta myšlenka, jak snadno se všechno zhroutí, když zmizí důvěra.
A jak těžké je znovu to postavit, když vedle tebe nestojí nikdo.
V pondělí během porady došlo na první skutečný konflikt.
Markéta ji přerušila uprostřed prezentace:
— Lenko, promiň, ale nezohlednila jsi, že rozpočet na reklamu na čtvrté čtvrtletí už byl přidělen. Když teď změníme kanál, přetáhneme limit.
— Zohlednila jsem to — odpověděla Lenka klidně. — Rozpočet byl špatně vypočítán, přepočítala jsem ho podle reálných dat.
— Kdo to schválil? — Markétin hlas měl ostří.
— Já.
— Bez konzultace s oddělením?
— Vedoucí má právo rozhodovat — řekla Lenka rozhodně. — Pokud máte námitky, můžeme se k tomu vrátit po poradě.
V místnosti nastalo ticho.
Generální ředitel se nepatrně pousmál — téměř neznatelně, ale Lenka si toho všimla.
Po poradě Markéta přistoupila k výtahu, kde Lenka čekala:
— Chceš ukázat, jak jsi rozhodná? Dávej pozor, ať tě to neroztrhá.
— Klidně se o to můžou pokusit — odpověděla Lenka a podívala se jí přímo do očí. — Já už jsem zvyklá.
Večer jí přišla nová zpráva od Jana.
Jan: „Lenko, pojďme se sejít. Všechno jsem pochopil. Nechci, aby to mezi námi skončilo takhle.“
Dlouho neodpovídala. Pak napsala:
Lenka: „Uvidíme. Teď na to není čas.“
Jan reagoval téměř okamžitě:
Jan: „Změnila ses. Jsi taková chladná.“
Dívala se na ta slova a napadlo ji, že se možná opravdu změnila. Jenže ne tak, jak to myslel on. Nebyla chladná — jen střízlivá.
Týden utekl v chaosu. Do konce měsíce dosáhlo oddělení skvělých výsledků — noví klienti, rostoucí obrat, víc příchozích poptávek. Vladimír před všemi pochválil:
— Dobrá práce. Obzvlášť Lenka — je vidět, že má věci pod kontrolou.
Lenka poděkovala, ale její úsměv byl nucený. Už věděla: úspěch je dvousečný. Po pochvale na ni začali kolegové hledět jinýma očima.
Někteří upřímně gratulovali.
Jiní s křivým úsměvem.
Večer, když už byli všichni pryč, zůstala Lenka sama. V kanceláři naprosté ticho, jen vzdálené zvuky z ulice a světlo monitoru.
Otevřela zprávy a napsala matce:
Lenka: „Mami, daří se mi. Ale je to těžké.“
Irena: „Když je to těžké, znamená to, že jsi na správné cestě.“
Usmála se.
A poprvé po dlouhé době pochopila, že to „těžké“ pro ni neznamená strach.
Ale druhý den se všechno najednou změnilo.
Ráno, když vstoupila do kanceláře, podala jí Markéta složku:
— Tady jsou dokumenty k subdodavateli. Musíš je podepsat.
— Nech mě do nich nejdřív nahlédnout.
Lenka listovala a hned si všimla: čísla neseděla. Podle staré smlouvy to bylo méně. Tady — o čtyřicet tisíc víc.
— Co to má znamenat?
— Nový ceník — řekla klidně Markéta. — Zvedli ceny.
— A proč?
— Inu, inflace, všechno zdražuje.
Lenka se na ni podívala:
— Zavolám jim sama.
— Jak chceš — pokrčila rameny Markéta. — Jen se pak nediv, jestli se budeš muset omluvit.
Do patnácti minut Lenka skutečně firmě zavolala.
A zjistila, že žádný nový ceník neexistuje.
Položila telefon a několik vteřin jen beze slova seděla. Pak vstala a tiše řekla:
— No, teď to teprve začíná.
Domů dorazila ještě později než obvykle. Na stole zchladlý čaj a na telefonu další zpráva od Jana:
„Chybíš mi. Chci si promluvit. Vím, že jsem pokazil spoustu věcí.“
Neodpověděla. Prostě jen vypnula telefon.