V pondělí ráno začala porada, kde náhle přišla na řadu ona konkrétní rozvaha.
— Kdo připravil smlouvu s dodavatelem? — zeptal se generální ředitel a listoval papíry. — Chybí tu čtyřicet tisíc.
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
Markéta seděla naproti Lence a klidně popíjela kávu.
— Dokumenty přinesla Markéta — řekla Lenka přímo. — Ale já jsem je nepodepsala.
— Proč? — nadzvedl obočí ředitel.
— Protože obsahují chybná čísla. Dodavatel potvrdil, že žádný nový ceník neschválili.
Markéta se zachvěla, ale rychle se sebrala:
— Lenko, to myslíš vážně? To byla jen chyba! Asistentka připojila špatný soubor.
— Zvláštní, že ta „chyba“ znamenala přesně o čtyřicet tisíc vyšší příjem — pronesla tiše Lenka. — A že kopie původní smlouvy zmizela ze složky na serveru.
Vladimír odložil papíry a podíval se na obě.
— Prověříme to. Ještě dnes.
Po poradě panovalo na oddělení hrobové ticho.
Lenka se vrátila do své kanceláře, cítila, jak jí buší srdce.
Věděla to: teď to teprve začalo. A už nebyla cesta zpět.
Kolem poledne dorazila zpráva z účetního oddělení: „Nesoulad potvrzen, původní soubor byl smazán ze sdíleného disku 11. října v 19:46.“
Vzpomněla si, kdo tehdy zůstal v kanceláři až do osmi. Jen Markéta.
O hodinu později byli obě pozvány k řediteli.
Markéta mluvila rychle, sebevědomě, s nádechem dotčení v hlase:
— To je past. Já jsem se ničeho nedotkla. Mám doma dítě, nepřespávám tady. Klidně to mohl být někdo jiný.
— Z logu to zjistíme — řekl ředitel klidně. — Do té doby, Markéto, si vezmi volno. Do konce vyšetřování.
Když Markéta odešla — s pořádným bouchnutím dveřmi — Lenka si konečně vydechla.
Ale úleva nepřišla. Jen únava.
Večer doma postavila na vodu a podívala se na telefon.
Zase zpráva od Jana:
„Lenko, myslím to vážně. Promluvme si. Bez výčitek. Chci tě vidět.“
Dlouho zírala na obrazovku. Pak napsala:
„Zítra. V sedm. V kavárně u metra.“
Druhý den dorazila první. Objednala si cappuccino, sedla si ke stolu u okna.
Jan přišel o deset minut později — byl to pořád on, a přece jiný: unavený, bez své někdejší jistoty.
— Děkuju, že jsi přišla — řekl.
— Mluv — odpověděla klidně Lenka.
— Já… nechci o to přijít. Byl jsem blbec. Nevšímal jsem si tě, neviděl jsem, jak těžké to pro tebe je. Myslel jsem, že je všechno v pořádku, dokud jsi neodešla.
Poslouchala. Káva jí vychladla.
— Nevšiml sis, protože jsi nechtěl — řekla nakonec. — Tehdy jsem chtěla jen podporu. Ne peníze, ne pomoc — jen dobré slovo.
Jan sklopil hlavu.
— Vím. Došlo mi to pozdě.
— Ano — řekla Lenka. — Je pozdě.
Jan si povzdechl, podíval se na ni, jako by si chtěl naposledy zapamatovat každou její část tváře.
— Takže je to konec?
Lenka se usmála.
— Ne. „Konec“ je, když už nic necítíš. Já cítím. Jen něco jiného. Možná únavu. A klid.
Jan přikývl.
— Nikdy na tebe nezapomenu.
— Ani nemusíš — řekla Lenka. — Jen žij normálně.
Když vyšla z kavárny, venku už poletoval první mokrý sníh. Lenka si zvedla límec kabátu a vydala se směrem k metru. Všude byl klid.
V kanceláři mezitím všechno stálo vzhůru nohama.
Vyšetřování potvrdilo: dokumenty byly skutečně upraveny. Z Markétina počítače.
Vladimír svolal krátkou poradu:
— Na základě rozhodnutí vedení Markéta už ve firmě nepracuje. Lenko, tvoje oddělení zachránilo projekt i naši pověst. Děkujeme.
Tleskání se nekonalo, jen krátké, napjaté ticho.
Kolegové se na ni dívali jinak — ne s podezřením, ale s respektem.
Večer, když všichni odešli, stála Lenka u okna své kanceláře.
Dole kličkovala světla aut a sníh padal stále hustěji.
Vzala do ruky telefon a napsala mámě:
Lenka: „Je konec. Zvládla jsem to.“
Hana: „Věděla jsem to. A teď začni konečně žít — ne jen přežívat.“
Usmála se. Položila telefon na stůl.
A po velmi dlouhé době cítila, že se jí konečně lépe dýchá.
Během několika týdnů se vše vrátilo do vlastního rytmu.
Práce běžela klidně, oddělení fungovalo stabilně.
Občas, pozdě večer při přesčasech, se Lenka přistihla, že už nemá strach.
Jen jistotu: co se zhroutilo, nezhroutilo se nadarmo.
Jednou, na cestě domů, zaujala její pohled výloha knihkupectví s plakátem:
„Projektové řízení pro ženy ve vedoucích pozicích. Jak budovat kariéru, a přitom zůstat sama sebou?“
Zastavila se, dívala se.
A koupila si vstupenku na kurz. Jen tak. Bez plánu.
Na jaře už stála znovu u té kavárny, kde se kdysi sešla s Janem.
Sníh už nebyl, jen vůně mokrého asfaltu a teplý vítr.
V ruce držela latte, v hlavě plán nového projektu.
Vedle ní prošel mladý pár a smáli se.
Pohlédla za nimi — a najednou si uvědomila, že už to nebolí.
Život se nezměnil ze dne na den. Jen už pro ni nebyl cizí.
Pozdě večer, když přišla domů, vytáhla starou krabici — tu s dopisy, lístky, fotografiemi.
Všechno si prohlédla, pak to pečlivě vyhodila.
Bez slz. Bez bolesti.
Na okenním parapetu stály dva kaktusy — vyrostly, začaly kvést.
Lenka se usmála a tiše zašeptala:
— Šikovní jste. Zvládáme to.
Zhasla světlo, lehla si a po dlouhé době usnula klidně — bez těžkých myšlenek, bez očekávání, jen s pocitem, že všechno běží, jak má.
A někde hluboko uvnitř konečně zavládl klid.