Jarní nedělní ráno. V útulné malé kuchyni dvoupokojového bytu ve starém cihlovém činžáku snídá Ludmila. Nedávno vstala, nakrmila na balkoně sušenkami a semínky veverku a připravila si snídani. Přímo pod oknem rostou borovice, po kterých lezou veverky ze sousedního parku až do pátého patra pro pohoštění. Neštítí se ani holubů.
Zadumaně přemýšlela, jak naložit s volným dnem. Zazvonil zvonek u dveří. Lekla se. Překvapeně si pomyslela: „Divné. Neteř dnes ke mně neměla přijít… Sestra Jana taky ne… Kdo by to mohl být?“
Když otevřela dveře, nemohla uvěřit svým očím. Na prahu stál s věcmi bývalý manžel Petr.
Rozvedli se před více než dvaceti lety. Společný život nevyšel. Oba byli unavení ze lží, slz a hádek. Manžel si našel jinou ženu a odstěhoval se k ní. Shodou okolností byla tehdy na konci těhotenství.
Jejich dceři Kateřině bylo deset, když pokojně vyřídili rozvod. Nikdo z nich už neměl chuť ani sílu rodinu udržovat pohromadě. V nové rodině se Petrovi také narodila holčička.
Plynula léta. Dcera Kateřina dávno dospěla, odstěhovala se do Prahy a tam se vdala. Teď má holčičku, která chodí do první třídy. Jak těžké pro Ludmilu bylo vychovávat dceru sama, a ještě v devadesátých letech z platu tovární účetní, si těžko někdo dokáže představit. Ale žena dělala, co mohla. Manžel samozřejmě posílal směšné alimenty. Tehdy stejně nikdo neměl peníze.
Před deseti lety se Kateřina setkala se svojí nevlastní sestrou. Přijela na návštěvu k matce a v tu chvíli se objevil otec. Petr se rozhodl dívky seznámit a vzít je do zoo. Den proběhl klidně a dokonce příjemně. Večer pak dcera vyprávěla matce:
— Legrační holka, — usmála se, — vypadá to, že má tátu moc ráda… Našeho tátu. Celý den ho držela za ruku jak slůně matku za ocas.
Tím veškeré kontaktování příbuzných skončilo. Kateřina odjela a Ludmila se vrátila k pracovní rutině.
Zaraženě zírala na Petra a ztratila řeč.
— Co to má být? Proč jsi tady? — zeptala se a všimla si cestovní tašky s věcmi. — Co chceš?
— No především ahoj!