– započal Petr s úsměvem ve snaze odlehčit atmosféru, – A za druhé, vrátil jsem se… – když zahlédl podráždění na její tváři, rychle dodal: – Teda ne k tobě, ale k sobě. Vždyť je to i můj byt. Mám tu trvalé bydliště. Po privatizaci mi zůstala čtvrtina podílu. Mám plné právo tu bydlet!
— Petře, co tady sakra chceš? – rozčílila se Ludmila – Jdi si po svém! Nebo… ty ses snad rozvedl?
Muž se provinile usmál a pokrčil rameny. Ludmila instinktivně ustoupila stranou a pustila ho dovnitř do bytu.
— Víš, my jsme už čtyři roky rozvedení — začal, zatímco vnášel dovnitř tašky — a celou tu dobu jsem bydlel v podnájmu… V poslední době… sama přece vidíš, co se děje v téhle zemi… Peníze nejsou. Takže co mi zbývá. Kdybych měl kam jít, nikdy bych nepřišel. Opravdu už nemám jinou možnost.
Takový zvrat by Ludmilu nikdy nenapadl. Petr se usídlil v malé oddělené místnosti a majitelka zůstala v obýváku. Jak se asi cítí člověk, jehož komfortní životní prostor je najednou narušen? Šok, panika, hrůza.
Ludmila má sice mírnou a přizpůsobivou povahu, ale i pro ni je těžké smířit se s novou realitou. „Tolik let jsem tu byla sama sobě paní,“ brumlá si pro sebe, „přicházeli přátelé, příbuzní, a teď – „dobrý den!“ Co jen dělat, netuším…“
Po malé domluvě ohledně zásad spolubydlení – čí jsou potraviny v lednici, kdy kdo pere prádlo, kdo uklízí, kdo nakupuje, kdo se první myje ve vaně – zůstávala ta hlavní otázka nedořešená: „co dál?“
Zatímco dřív se Ludmila po práci těšila domů, kde si chtěla odpočinout, teď to byl pro ni očistec. Únava a podráždění narůstaly.
Petr se choval jako podnájemník: chodil a odcházel, kdy se mu zachtělo. Klidně se mohl vrátit ve tři ráno, nebo nepřijít vůbec. Ludmila podle jeho chování poznala, že si hledá novou partnerku.
K únavě a podráždění se přidaly těžké a bolestné křivdy, které jí působily nesnesitelné utrpení, jako kdyby měla na nohou železné okovy galejníka. Oba byli na pokraji nervového zhroucení. Oba potřebovali nějaké východisko.
Ludmila je doma čím dál méně, jen aby ho nemusela vidět. Zůstává v práci až do noci. O víkendech mizí na celý den – někdy po nákupech, jindy na návštěvu k sestře nebo neteři, anebo se prostě jen tak potuluje po městě. Nemá vůbec chuť být doma.