Uplynuly novoroční svátky. Ludmila trávila celé prázdniny u příbuzných a Petr u své matky. Byt byl opuštěný jako opuštěná ptačí budka. Ale pak začaly pracovní všední dny a všechno se vrátilo do starých kolejí.
Když se Ludmila vrátila pozdě z práce, zjistila, že Petr ještě není doma. Potěšilo ji to. Dala si vanu, v klidu se navečeřela a uložila se ke spánku.
Hodně po půlnoci hlasitě bouchly vstupní dveře. „Tak se uráčil!“ pomyslela si rozmrzele Ludmila. „Toulá se, jako by byl mladý. No prosím!“ Potom v chodbě něco spadlo. „Snad ne opilý?“ rozčílila se, „To mi ještě chybělo.“ Kolem jejího gauče prošel kolébající se Petr a zamířil do svého pokoje.
Sotva celé její tělo upadlo do ospalé blaženosti, ozval se podivný zvuk. Ludmila se probudila. Naslouchala. Za zdí byly slyšet zvláštní zvuky: sténání, šramot, hlasy. Minutu ležela a přemýšlela, co má dělat. „A co když je mu špatně?“ uvažovala, „Možná to přehnal s pitím… Měla bych se zajít podívat…“ Vstala a opatrně přistoupila ke dveřím. Zaklepala. Když se nedočkala odpovědi, nahlédla dovnitř. Petr se zmítal na posteli a tiše sténal. Ludmila přistoupila blíž a položila mu ruku na čelo – hořel. „Sakra! On onemocněl!“ povzdechla si a zavolala sanitku. Lékaři se kolem něj dlouho zpovzdálí točili, píchli injekce a odjeli. Ludmila už nezamhouřila oka. Ráno zavolala praktického lékaře a vzala si volno v práci.
Petr byl nemocný dlouho a těžce. Ludmila si vzala nemocenskou a pečovala o něj jako o dítě – krmila ho, podávala léky. Během jeho nemoci se jejich vztah trochu sblížil. Mrzutost opadla. Strach o život kdysi blízkého člověka vytlačil staré křivdy. Po uzdravení byly jejich vztahy jako mezi dobrými sousedy – nic víc.
Přešla dlouhá, trudná zima a přišlo sluncem zalité jaro, vyzdobené rampouchy a náledím. Jednoho večera se Ludmila vracela z práce domů a už byla téměř u vchodu, když prudce upadla. Tma. Nikde nikdo. Bolestí se nedokázala zvednout. Seděla tam a po tvářích jí tekly slzy. Mrzla. Z pocitu křivdy a bezmoci hlasitě vykřikla.
U jejího vchodu se objevil mužský stín. Ludmile bylo najednou trapně. Muž rychle přistoupil.
— Ludmilo, to jsi ty? – zeptal se udiveně Petr. – Co se stalo? Co s tebou je?
— Upadla jsem, — popotahovala, — Nemůžu vstát. Strašně mě bolí noha…