Jaromír se vždycky považoval za opravdového chlapa. A proč ne? Dům měl. Rodinu taky. Dva syny. Žena – chytrá a krásná. Ví, kde je její místo, ctí manžela. Neodporuje mu zbytečně. Ví dobře: Jaromír nesnese ženský tlachání.
Ona také naučila syny, aby se na otce obraceli jen, když to opravdu stojí za to. Je přece zaneprázdněný. Nemá čas plýtvat na hlouposti.
Jenže chlapečci, Bohuslav a Jaroslav, ani nepotřebovali zvláštní výchovu. Měli rozum. Už dávno pochopili: čím méně se pletou tátovi pod nohy, tím méně mají problémů.
Vezměme si třeba jeho oblíbenou zábavu – v zimě se ponořit do ledové vody. Na Tři krále.
Koho tohle napadlo? Dobře, teď už jsou zimy mírnější, ale dřív…
Poprvé je otec vzal ponořit se do křížové vody asi před pěti lety.
Matka tehdy naříkala:
– Jaromíre, prosím tě, ne! Vždyť to jsou ještě děti! Kam s nimi do ledu?
– Děti? Jednomu je osm, druhému deset. Nejvyšší čas stát se chlapama. Neboj, přežijou. A aspoň smyjí ze sebe všechny hříchy. Budou vědět, zač je poslouchat ve škole a doma.
Ať prosila jak chtěla, kluky to neminulo. Otec je prostě popadl oba za ruce a zatáhl s sebou.
Ani mráz ho nezastavil – v ten rok bylo tak mínus deset, ne míň.
Doma je matka natřela nějakou mastí, dala jim horké mléko s medem. Měla hrozný strach, že onemocní. Dělala všechno rychle, přesně. Nasypala hořčičný prášek do ponožek a zahnala je pod peřinu.
Jaromír na to koukal a pochechtával se:
– Co kolem nich tolik lítáš? Vždyť se jim nic nestane. Byly tam děti ještě menší. Ty šly do vody samy. Tyhle jsem musel tahat.
– Tahat? – zalapala po dechu žena, když si to představila – to je hrozné.
– Vůbec ne, – odpověděl Jaromír rozhodně a nalil si štamprli, – příště tam skočí sami.
Ale žádné příště se nekonalo. Den před svátkem oba synové, jako na povel, onemocněli. A i tak tvrdohlavý chlap jako Jaromír musel pochopit, že do ledové vody s horečkou nemohou. Zanadával si, ale uklidnil se. Jel sám.