– Tradice, souhlasím. Klidně se ponoř. Ale nespoléhej na to, že se očistíš od hříchů a vynoříš se jako svatý. Je to směšné, ale spousta lidí v to ani nepochybuje – jsou si tím jistí. Kéž by to bylo tak jednoduché.
– Nic není jednoduché! – vykřikl Jaromír. – Ty jsi to zkusil?
– Ne. Proč? Slavil jsem Zjevení Páně. Ráno jsem byl na mši. Přijal jsem svaté přijímání. Teď jsem byl navštívit kamaráda. On teď dost churaví. Přijel jsem mu nasekat dříví, odházet sníh na dvoře.
– Jaký sníh? Jaký dříví? – zasmál se Jaromír. – Sedíš tu a kážeš, a že se o svátcích nesmí pracovat, to nevíš?
– Já přece nepracoval. Jen jsem pomohl příteli, – opět se usmál Milan. – Cítíte ten rozdíl?
– Žádný.
– Škoda.
– Ach ty, Milane, úplně jsi mě zmátl. Ponořit se člověk nesmí, pracovat může. Ty nejsi nějaká sekta?
– Já? Vůbec ne. A co vy?
– Já jsem ten nejpravověrnější křesťan! – uraženě zavrčel Jaromír.
– Tak to byste měl znát podstatu svátku i těch ponoření. Mimochodem, můžu se zeptat?
– Klidně!
– Často se ponořujete?
– Každý rok!
– Viděl jste u díry ve ledu kněze?
– Viděl.
– Co dělal?
– Přišel posvětit vodu.
– Nepotápěl se?
– Ne.
– A proč?
– Co já vím? Třeba jim se to nesluší! Možná mají nějaký svůj vlastní bazének!
– A nebo možná proto, že to není to hlavní? Co myslíte? Vždyť právě kněží by měli být první, kdo dodržují zákon.
– No, to nevím…
– Vy říkáte, že skočit do ledové vody vyžaduje pevnou vůli. A já vám něco řeknu. Vydržet celou mši bez pohnutí – to chce ještě větší vůli. To nezvládne každý. Zvlášť když je to poprvé.
– Ale jdi ty, – zasmál se Jaromír. – Co to srovnáváš! To je přece úplná hračka!
– Nesouhlasím, – Milan se na Jaromíra podíval lišácky, – ty bys to určitě nezvládl.
– Já? – Jaromír dokonce pustil volant od rozhořčení. – Já že ne…?
– Nezvládl, – zopakoval zamyšleně Milan. – Vždyť je vidět, že jsi na žádné mši nikdy nebyl. Neudržíš to. První pokus bývá nejtěžší.
– Bez pohnutí?
– Jo.
– O co se vsadíme?
– A o co bys chtěl?