„Narodil se mi syn! Je celý po mně!“ – posílal zprávy na WhatsApp a připojil fotku miminka.
Radost však netrvala dlouho.
Ještě téhož dne ho jedna sestra požádala, aby se podepsal na několik dokumentů. Václav s úsměvem zamířil na neonatologické oddělení.
Jakmile otevřel dveře, jako by se pod ním propadla zem.
Před ním stála Božena, s tvrdým, ledovým pohledem.
– „Boženo?… Co tady děláte?“ – zadrhl se.
Žena položila na stůl krabičku s umělým mlékem.
– „Přišla jsem navštívit svého zetě… a toho chlapce, na kterého je tak pyšný.“
– „To je nedorozumění… ta dívka je jen kamarádka…“ – začal Václav nervózně.
Božena zvedla ruku a umlčela ho.
Pomalu vytáhla z kabelky obálku.
– „Víš, co to je? Test DNA. To dítě není tvoje, Václave.“
Václav zbledl.
– „To není možné… Martina říkala…“
Božena se hořce zasmála.
– „Pohrdl jsi mou dcerou, protože čekala holčičku. Vyhodil jsi ji, abys ušetřil pár korun. A téhle ženě jsi rozhazoval desetitisíce. Proč? Aby sis vychovával cizí dítě? Život ti všechno přesně vrátí.“
Sbalila dokumenty a vyrazila ke dveřím.