Předtím než vyšel, ještě se jednou ohlédl:
– „Lenka je v pořádku. Porodila nádhernou holčičku, je zdravá a už má tátu. Ale tím mužem už nejsi ty. Ani ona, ani moje vnučka nepotřebují takového zbabělce, jako jsi ty.“
Dveře za ním prudce zapadly.
Václav se zhroutil na židli a skryl hlavu do dlaní. Na chodbě se rozezněl pláč novorozeněte – ten samý hlas, který mu před pár hodinami zněl jako zázrak.
Teď mu zněl jako krutý posměch.
O pár týdnů později mu z kliniky volali: musel uhradit dluh přes devět set tisíc korun.
Martina zmizela. Byt, který pro ni koupil, byl zablokovaný. Účty byly vynulované. Jeho hrdost se rozpadla na prach.
Mezitím Lenka v Hajdúkové pomalu nabírala sílu.
Odpolední slunce pozlatilo krajinu a Božena tiše sledovala, jak její dcera kolébá miminko.
– „Vidíš, holčičko? Život si vždycky najde cestu. Tobě připadla láska… jemu jen výčitky.“
Lenka políbila holčičku na čelíčko a přes slzy se usmála.
Vítr tiše ševelil mezi stromy a poprvé po dlouhé době se nadechla svobodně.