„Odcházím, mám toho dost. Neženil jsem se proto, abych všechno doma tahal sám na zádech! Večeře zase není hotová, dítě pláče, doma je nepořádek! Už se mi domů ani nechce, copak to nechápeš? Co jsi tu všechno postavila, nedá se ani dostat ke stolu?“
„Kam jdeš? Večeře je skoro hotová! Běž, koukej tátu rychle zastavit!“
„Tati, tati, neodcházej!“
Petra se znovu zakopla o kobereček a natáhla se uprostřed chodby.
Vchodové dveře s rachotem práskly přímo před jejími ústy a Petra se rozplakala ještě víc… Maminka Petry byla vždycky hodně pomalá, ale laskavá a ta nejlepší na světě. Tatínka si skoro nepamatovala, bylo jí pět, když odešel a prásknul za sebou dveřmi.
Maminka ho rozčilovala, do všeho se navážel, a mamince z toho naprosto docházely síly.
Už tehdy to malá Petra nějak po svém chápala – bylo jí maminky líto. Byla taková nejistá, nepřipravená na život.
A tak zůstaly samy dvě.
„Já jsem celá po babičce, po své mamince, ty si ji asi nepamatuješ? Byly jsme s ní obě tak trochu nešikovné. Ale ty nejsi jako my – ty jsi šikovná,“ utěšovala Petru maminka. „Ty budeš mít život lepší, i ve škole ti to šlo. Nebála ses odpovídat u tabule, to já nikdy nedokázala!“
Když se Petra vdala, David hned navrhl, aby bydleli u něj.
„No to je dobře, že budete zvlášť, aspoň nebudu zeťovi na obtíž, nemusím vám překážet,“ zaradovala se maminka. „Hodně štěstí, dceruško!“
„Neboj se, mami, jsme přece kousek od tebe!“ objala ji Petra.
O maminku si nedělala starosti – měla práci, kterou milovala, spoustu přátel a nikdy se nenudila.
Ale pro Petru to bylo poprvé, co jí vztah konečně vyšel.
David byl o něco starší, ale rozuměli si na první pohled. Měli toho tolik společného, že všechno muselo klapnout. Ale bydlet bylo nejlepší zvlášť – i od milované maminky.
David měl na Petře rád úplně všechno. Oba spěchali večer z práce domů, aby spolu strávili večer.