O víkendech jezdili k přátelům nebo na venkov. Nebo se jen tak procházeli, potom si objednali jídlo a dívali se na nějaký film.
A vždy se Petra setkala s jeho zamilovaným pohledem. Tak si na to zvykla a uvěřila v jeho lásku, že měla pocit, že to tak bude navždy.
— Davide, čekáme miminko, máš radost? — oznámila jednoho dne manželovi Petra.
— Cože? Samozřejmě že mám! A doufám, že první bude holčička! Petro, to je takové štěstí, že jsem tě potkal! — ta slova byla tak příjemná.
Viděl, jak se Petra ráno trápí nevolnostmi a snažil se jí nosit snídani do postele. Někde četl, že když se nají ještě vleže, udělá se jí lépe.
A Petra si říkala, že se bála provdat zbytečně, David určitě bude skvělý táta. A její obavy jsou jen špatné vzpomínky z dětství. To, že její máma neměla štěstí, přece ještě neznamená, že to u Petry musí být stejné.
Když se narodila Anna, byl David naprosto nadšený.
— Podívej, jak má malinké ručičky! A ty oči má po tobě, Petro! Jsem šťastný, mám pro koho žít, mám svoje milované holky.
David se doopravdy snažil. Začal víc pracovat, večer přicházel domů a se vším pomáhal. Mazlil se s Annou, krmil ji a přebaloval, dělal věci po domě, když Petra nestíhala.
Občas za Petrou přišla její máma a chodila s Annou ven.
A Petra šeptala své malé dcerce: — Vidíš, jakého máme skvělého tatínka? Je nejlepší na světě, má nás rád.
Jednou ale přišel David úplně vyčerpaný, Petrovi se ten den nic nedařilo, Anička plakala a byla mrzutá. Při procházce spadla do bláta. Pak se ještě rozbila pračka.
David neřekl ani slovo, bylo vidět, že je opravdu unavený. Ani jí nepomohl, rovnou si šel lehnout…
— Promiň, ale co vlastně celý den děláš? Tak jsem přemýšlel — však jsi doma, přes den spíš s Annou, pak jdete ven, občas si objednáme večeři, já to s jídlem moc neřeším.