Jan se schválně pohádal s Annou, aby odjela i s dětmi k mamince. Vždycky to tak dělal, když chtěl, aby žena a děti pár dní nebyli doma. Ne vždycky se mu to povedlo, ale tentokrát všechno šlo přesně podle Janova plánu. Anna se velice urazila a začala se chystat k mamince. A Jan se tím nijak zvlášť netrápil. Nebál se, že přijde o rodinu. Věděl, že mu Anna stejně odpustí. Mají přece dvě děti a společný byt. Podle Jana by pro Annu rozvod nebyl výhodný.
„Ať si u maminky trochu pobude,“ pomyslel si Jan radostně, zatímco sledoval, jak Anna v předsíni obléká děti, a plánoval si šťastné chvíle, co ho čekají. „Taky to prospěje našemu vztahu.“
— No jo! — křičel přitom Jan, když se Anna s dětmi chystala odejít z bytu. — Zase utíkáš k mamince? Jakmile se něco stane, hned se schováváš za její záda! Místo toho, abys zůstala a vyřešila to!
— Chceš, abych zůstala a řešila to?
— Ne teda! — zvolal Jan. — Teď na to stejně nemáš náladu. Promluvíme si za pár dní. Až se uklidníš. S tebou se teď v tomhle stavu vůbec nedá mluvit. Ale až přijedeš k mamince, určitě mi zavolej. Protože i když jsme se pohádali, přece víš, že mám o tebe a děti starost. A chybíte mi! A musím vědět, jestli jste dorazili v pořádku. Jasný?
Anna přijela k mamince přesně v devět večer. A hned zavolala manželovi.
— To jsem já, — řekla Anna, hned jak utichly dlouhé tóny. — Jsem u maminky. A co ty? Stýská se ti?
— Ne, nestýská, — odpověděl drzý ženský hlas. — Tady na stýskání není čas. Jestli chceš, přijeď sem rovnou teď.
„Jejda,“ pomyslela si Anna vyděšeně, „nějaká ženská. Asi jsem se spletla a vytočila jiné číslo.“
— Promiňte, — vykoktala Anna, rychle zavěsila a zamyslela se. Pro jistotu se podívala na číslo, na které volala.
„Nerozumím tomu,“ pomyslela si. „Je to Janovo číslo, ale odpověděla mi nějaká žena.“
Ale to hlavní bylo, že hlas, který uslyšela, jí připadal povědomý.
„Ten hlas jsem už někdy slyšela,“ přemýšlela Anna. „Určitě jsem ho slyšela. Ale kdy a kde? Nepamatuju si.“
Začala dolovat z paměti, kde by mohla ten ženský hlas zaslechnout. Ale pak se zarazila.
— Bože, co to dělám! — zvolala nahlas. — Místo abych zavolala manželovi znovu, tady přemýšlím nad nějakým hlasem. A přitom se tam třeba nervuje.
Znovu vytočila Janovo číslo. Ozývaly se krátké tóny.
„Je obsazeno,“ pomyslela si. „Ale čí to byl hlas? A kde jsem ho mohla slyšet?“
Až napotřetí se Anně podařilo Janovi dovolat. Tentokrát už nespěchala a nehovořila jako první. Počkala, až někdo zvedne.
Ozval se manželův hlas.
— Slyším, — řekl. — Kdo volá?
— To jsem já, — řekla Anna.
— Anna, jsi to ty? A proč mlčíš? Jak jste dojeli? Jak je mamince? A dětem? Všechno v pořádku? Ještě se na mě zlobíš?
— Všechno je v pohodě, — odpověděla Anna. — Nezlobím se na tebe. A co ty? Kde teď jsi?
— Kde asi? Doma samozřejmě.
— Sám?
— Sám. A proč se ptáš?
— Co právě děláš?
— Chystám se spát. Hádka s tebou mě vyčerpala. Tak jsem se rozhodl jít dřív do postele. Zítra je přece pracovní den. No, tak jsme si popovídali, a to stačí. Nezapomeň, že jsem na tebe pořád ještě naštvaný. Zavolej mi, než se budeš vracet. Kdy se chceš vrátit?
— Můžu klidně zítra. Už jsem vychladla.
— Ne, to teda ne. Ty jsi možná vychladla, ale já ještě ne. Nevracej se dřív než za tři dny.
Jan položil telefon a podíval se na Terezu.
— Kdo to volal? — zeptala se.
— Volala manželka, — odpověděl zamyšleně Jan. — Ptala se na divný věci. Zdá se mi, že něco tuší.
— Nemyslím si, — řekla Tereza. — Proč by tě měla podezírat? Vždyť se takhle přece hádáte a rozcházíte už víckrát na pár dní.
Tereza ale nebyla upřímná. Byla si jistá, že Anna něco vycítila. Protože to byl právě její hlas, který Anna slyšela v telefonu při prvním hovoru. V té chvíli byl Jan ve sprše, a tak to byla Tereza, kdo hovor přijal. A udělala to schválně. Viděla, že volá jeho manželka, a zvedla to naschvál. Aby se Anna dozvěděla, že její muž má jinou.
Tereza byla pěkná intrikánka. Byla to právě ona, kdo trval na tom, aby se s Janem scházeli u něj doma, přestože by se mohli potkávat klidně u ní v bytě. A byla to i ona, kdo Jana naučil, jak se má s manželkou pohádat, aby odjela na pár dní pryč.
„Ale tyhle řídké schůzky mě už nebaví,“ přemýšlela teď Tereza. „Chci víc! Aby byl Jan celý a úplně jenom můj!“