A jenom můj! A abychom se vídali tehdy, když to chci já, ne když se náhodou pohádají. S Janem se vídáme už víc než rok. A je načase, aby se stal mým manželem a otcem mých dětí. Budeme mít krásné děti.“ A když zvedala telefon a mluvila drze, Tereza si byla jistá, že Anna její hlas okamžitě pozná. Byla připravená i pokračovat v hovoru. Ale Anna hovor ukončila. „Lekla se,“ pomyslela si Tereza. „Každopádně to jen tak nenechá. Určitě něco začne tušit. Není vyloučeno, že se dnes v noci vrátí domů, aby manžela zkontrolovala. A přesně to potřebuji.“
Za dvě hodiny si Anna vzpomněla, komu ten hlas patřil.
— Ježiši Kriste! — zvolala Anna. — Vždyť to byla Tereza! — Kdo je ta Tereza? — zeptala se Annina máma, Monika. — Janova šéfová, — odpověděla Anna. A vyprávěla matce o tom prvním telefonátu. — Tehdy jsem ten hlas nepoznala, — pokračovala. — Ale teď jsem si vzpomněla. Často Janovi volala a on občas chtěl, abych to vzala, když nemohl. Jak to teď chápat? Ona je teď s ním? A on mě podvádí? — Jen se hned nerozčiluj, děvče, — ozvala se Monika. Ale Anna už začala zuřit naplno. — Teď to dává smysl, — pokračovala. — Proto ty hádky vyvolával! Teď je mi jasné, proč mu zvýšili plat. Ale dobře. Teď tam pojedu a udělám jim takový cirkus, že na to do smrti nezapomenou. — Ale tohle, Aničko, v žádném případě dělat nesmíš, — varovala ji Monika. — Co to povídáš, mami?! — vykřikla Anna. — Já nesmím?! Oni se tam teď baví a já mám držet krok?! To tak. Na to si počkají. Klidně že můžu. Děti zůstanou s tebou a já jedu hned domů. — A zbytečně si zajedete, — řekla Monika. — Proč zbytečně? — Protože. Pokud je to tak, jak říkáš, tak ta Tereza právě na tebe čeká. A tvůj příjezd ji nepřekvapí. Je na něj připravená. Proto s tebou mluvila tak drze. Protože se nebojí následků, právě naopak. Chce, abyste se s Janem co nejdřív rozešli. — Myslíš, mami, že na mě teď opravdu čeká? — Samozřejmě. Vžij se do její situace. — Vžila. — A? — Máš pravdu. Čeká. Ale co mám teď dělat? Mám dělat, jako že nic nevím? — Proč bys to nechávala být? Ne, nechej to tak, ale zároveň se nevrhej po hlavě v noci přes celé město. Teď víš, že tě manžel podvádí. Teď víš, proč vyvolával ty vaše hádky. Teď můžeš přemýšlet o rozvodu. Ale o takovém rozvodu, který bude výhodný pro tebe. A na to Jan musí být přesvědčený, že o ničem nevíš. — Ale spát s ním v jedné místnosti už nebudu. — Správně. Ať spí v obýváku. Najdi si nějaký důvod a pošli ho tam. — A dál co? — Dál podle situace. Hlavně si ujasni, co chceš rozvodem získat. — Chci, aby náš společný byt zůstal mně a dětem, — řekla Anna. — To je všechno? — A co víc? — A peníze? — No, bude platit alimenty. — Alimenty jsou samozřejmé, — řekla Monika. — Ale kromě toho, ať ti dá alespoň pět milionů. — Kde by je vzal, mami? — Nějak si poradí. Když mohl navázat vztah se šéfovou, tak si poradí i s pěti miliony. — Já tomu nebráním. Byt a pět milionů, to by šlo. Ale… Není to přehnané? — Je to úplně normální, — klidně odvětila Monika. — Když budeme mít štěstí, možná dostaneme i víc. — Víc než to?! — To se uvidí podle okolností, — odpověděla Monika, — a teď pojďme spát. Ráno moudřejší večera. Možná nás napadne ještě něco lepšího. — A když Jan zavolá? — zeptala se Anna. — Co mu mám říct? — Dobrá otázka, dceruško, — uznala Monika. — Víš co? Máme přece podobné hlasy. Dej mi mobil. Když zavolá, promluvím s ním já. — Dobře, — souhlasila Anna a podala telefon matce. — Teď jsem samá emoce. Ještě bych něco blbého řekla. A skončilo by to tím, že nemáme ani byt, ani pět milionů. Monika pohlédla na dceru s obdivem. „Díky bohu, uklidnila se,“ pomyslela si. „Teď jí nejde o nevěrného muže, ale o byt a miliony. Tak je to správně.“
Uběhla další hodina.
Tereza nemohla usnout. Ležela a rozzlobeně zírala do stropu. „Co to má znamenat,“ přemýšlela. „Podle mých propočtů už měla jeho žena dávno být tady. Mezi námi už měl probíhat zásadní rozhovor. Kde se sakra courá? Jak dlouho mám ještě čekat?“